Pokaždé, když udeřím okem hřbet mírně ohmatané partitury Smetanovy Prodané nevěsty, vzpomenu si na vyprávění mé maminky o tom, jak prvně navštívila Národní divadlo ve společnosti svého tchána, mého dědečka Pravoslava Motyčky. Jakmile zazněly tóny předehry, vytáhl můj děd z tašky bichli v modré vazbě (dnes je klenotem mé knižní sbírky), nalistoval první notu a celou operu pečlivě sledoval partituru.
Dirigent se naštěstí neumávnul, a tak děda odcházel domů spokojený – moje máť se však několik dní vzpamatovávala z lehkého šoku.
Brzy poznala, že je její tchán výjimečná osoba. Ač neabsolvoval žádnou vysokou školu, dovedl celé hodiny zasvěceně diskutovat na jakékoli téma, aniž jeho protiřečník vypustil ze svých úst půl písmena. Důsledkem jeho několikahodinových poučných monologů je skutečnost, že ještě dnes je kdokoli z rodiny, jakmile vede delší vysvětlující řeč, okřiknut větou: „Máš pravdu, dědečku!“
Dědeček byl pořádkumilovným bordelářem. Jeho byt byl chaoticky organizovaným skladištěm. Nic nevyhazoval, vše se mohlo jednoho dne hodit. A tak měl například v několika krabicích, pečlivě popsaných, uloženy provázky různých délek. Pokud bylo potřeba něco svázat, zavázat, uvázat, nebo převázat, hned věděl, kam sáhnout. Na krabicích totiž stálo: PROVÁZKY DO 10 CM, PROVÁZKY 10 — 30 CM, PROVÁZKY 30 CM A VÍC. Jeho skladovací mánie brzy dostoupila vrcholu, a tak se po celém bytě povalovaly zbytečnosti. Když jsem přišla na návštěvu, musela jsem dědečkovy cennosti pracně přemístit ze židle na podlahu (občas se na ní našlo pár volných decimetrů), abych mohla usednout. Několikrát mne napadlo, zda by nebylo jednodušší nosit si s sebou vlastní židli.
Jeho oblíbeným oborem byla medicína. Už od jinošských let se proto sám léčil. Nezbytným doplňkem jeho oblečení byl sáček s léky velikosti lodního pytle, do něhož vnořil paži v okamžiku, jakmile si stanovil diagnózu. Když mu bylo téměř osmdesát, měl určité zdravotní potíže. Nasedl s babičkou do pomalu se rozpadajícího spartaku a vyrazil do nemocnice v Krči. Tam přibrzdil na chirurgii a ošetřujícímu lékaři vážně pravil: „Jmenuji se Pravoslav Motyčka, mám zauzlení střev! Musíte mě okamžitě operovat!“ Babička se nadmula pýchou, avšak doktor nevěřícně vyhrknul: „Jak to můžete tak přesně vědět?“ Dědeček se usmál a odvětil: „Mám kamarády doktory… no… a tak trochu do toho dělám!“ Ke své škodě se ale (bohužel) kapku utnul, protože se při operaci přišlo na to, že má rakovinu. Nakonec měl štěstí v neštěstí. Zemřel pár dní po lékařském zákroku na embolii v době, kdy ještě neměl velké bolesti a vůbec si neuvědomoval, že je to s ním vážné. Do poslední chvíle věřil, že se do diagnózy perfektně trefil a své okolí přesvědčoval o tom, že je naše zdravotnictví sbírkou trapných nedouků.
Ač se může zdát, že byl můj dědeček tak trochu lidskou variantou brouka Pytlíka, není tomu tak. V jednom oboru se totiž vyšplhal až na samý vrchol: v radioamatérství. Je považován za prvního československého radioamatéra a patří mu i několik dalších prvenství (například první radiové spojení s cizinou vůbec, první radiové spojení přes oceán, radiové spojení s Novým Zélandem atd.). Děda pracoval ve dvacátých letech jako promítač v pražské Lucerně. Václav Havel byl činitelem tehdejšího Československého radioklubu, a tak mému dědečkovi dovolil, aby se v paláci Lucerna věnoval ve volném čase vysílání. Koncem roku 1924 odtud děda navázal první spojení v Československu. Jeho vysílací znak byl OK1AB. 20. ledna 2026 by se můj dědeček dožil 127 let. Zemřel 5. července 1978.