Ňákej debil sem dal ňáký bedny…

Jednou v létě jsem čekala v Dělnické na tramvaj, když se přiřítila modrá felicie se dvěma blondýnkami kolem třicítky. Na vozovce před masnou leželo na zemi několik přepravek z umělé hmoty, kterými si řezník ochraňoval pár metrů volného místa, nejspíš kvůli tomu, aby měl jeho dodavatel kde vyložit šílené maso. Felicie suverénně vjela právě tam a jednu z přepravek převálcovala.

Ozvaly se příšerné zvuky. Chodci se zastavovali a pídili se po příčině randálu, okolo jedoucí mazda přibrzdila.

Blondýnka sedící za volantem si kupodivu ničeho nevšimla. Popojela několikrát dopředu a dozadu (přičemž úspěšně zdevastovala další dvě přepravky) a pak vypnula motor.

Spolujezdkyně vyskočila na chodník a klidným okem přehlédla spoušť, kterou její kamarádka způsobila.

„Ty vole, Heleno,“ zavolala do otevřeného okénka s nehraným údivem, „ňákej debil sem dal ňáký bedny a ty teď na jedný stojíš levým předním kolem!“

Helenka nehnula ani brvou, klidně nastartovala, poskočila vpřed, potom přepočítala zuby převodovce, zařadila zpátečku a couváním se snažila torza přepravky zbavit. Marně. Jediným výsledkem jejího manévru byl pořádný rambajs, který umělá hmota narvaná pod přední nárazník vydávala.

Řidička vystoupila a přivolala spolujezdkyni. Pár vteřin o něčem živě diskutovaly. Potom dobře mířenými kopanci vydolovaly zbytek přepravky zpod nárazníku, opatrně se rozhlédly, skočily do auta a rychle odjely pryč ve chvíli, kdy z masny vyběhl rozzuřený řezník.

„Pak že sou blondýny blbý,“ zamumlal si pod vousy chlápek, který stál na refýži vedle mne, „kdyby to byla pravda, tak by tam ty slepice ještě teď čuměly a dostaly by vod toho řezníka do držky!“