Víkend blbec

Někdy den blbec nabobtná. I vám se může stát, že vás budou radostné události pronásledovat místo čtyřiadvaceti hodin celý víkend. Smůla se do mého skromného žití nenápadně vplížila již v pátek večer. Celý den jsem si libovala, že se před sobotním zápasem bolestivě neozývá moje mírně zchátralé fyzično. Kolena příliš hlasitě nevrzala, pivní loket nerozdráždilo ani zuřivé zmítání myši během hraní oblíbeného pasiansu.

Než jsem šla spát, napustila jsem vanu a spokojeně se ponořila do horké vody. Přestože venku mrzlo, usoudila jsem, že by bylo vhodné se před zápasem zbavit porostu na dolních končetinách. Zrovna ve chvíli, kdy mi hlavou proběhlo, jaké jsem šikovné děvče, neboť jsem se již hodně dlouho nepořezala, jsem si žiletkou ukrojila pěkný flák kůže pod levým kolenem.

„Nu což,“ řekla jsem si, „stejně to nebude vidět, anébrž jsem nucena se před zápasem pečlivě ofačovat, abych se nerozpadla hned po prvním hodu,“ zastavila jsem krvácení pomocí balíčku papírových kapesníků a zalezla jsem do peří.

Ráno mne vzbudila nepříjemná bolest hlavy. „Zatracený čelní dutinky,“ zaklela jsem a ke kávě jsem si místo koláče dala půl lékárničky. Po pár krocích se totiž ozvala i opotřebovaná kyčel. Pak jsem vyrazila na Karlov.

Před nosem mi ujela tramvaj, potom i metro. Na kuželnu jsem se kupodivu doplazila včas.

Šla jsem hrát jako poslední, a tak téměř všechny medikamenty, jimiž jsem se ráno nacpala, stačily zabrat. Jen nákolenkou stlačené místo, na němž chyběla kůže, nepříjemně pálilo. Soupeřku jsem s přehledem porazila, jihlavské holky zamířily domů bez bodů (hodila jsem dokonce nejlepší číslo zápasu – ne že bych byla taková hvězda, to ostatní baby koulely tak špatně).

„Smůla je pryč,“ pomyslela jsem si spokojeně, když jsem se vracela domů.

Večer jsme sjely s Káťou pro pár věcí do Makra. Auto máme v opravně, musely jsme tudíž použít socku. Když jsem lezla do tramvaje, zabolelo mne pravé tříslo. Zbytek dne jsem odpajdala.

V neděli odpoledne jsme se vydali do Bohnic. Nejprve jsme hodlali navštívit Dášu, které Jíra přislíbil naladit video. Potom jsme se měli přesunout k Janě a Honzovi, kde měla proběhnout výměna vánočních dárků. V Kobylisích jsme vylezli z metra.

„Rychle, hejbněte kostrou, jede nám stosedmdesátsedmička,“ zvolala jsem a vlezla do autobusu, který zastavil u chodníku.

„To jsem ráda, že jsme si dřepli,“ pochvalovala jsem si a s výrazem dítěte, jemuž právě dali vytouženou hračku, jsem se rozvalila na sedadle.

„Znáte to tady někdo?“ otázal se Jíra, sotva jsme přejeli první křižovatku.

Podívala jsem se z okna a zatrnulo mi. „Sakra, jedeme na druhou stranu,“ konstatovala jsem, „budeme muset na další stanici ven.“

U Ládví jsme si mohli dobře prohlédnout okolí. Autobus nám totiž jel až po deseti minutách.

Jirka Dáše video úspěšně naladil. Zapomněl ale u ní šálu. Já jsem si zase až u Dáši uvědomila, že jsem jí slíbila přivézt fotografie, které u mne v týdnu nechala.

Druhou návštěvu jsme naštěstí absolvovali bez úhony. Spoj, který nás měl odvézt z Bohnic, odjel samozřejmě minutu předtím, než jsme došli na zastávku.

„To byl teda víkend blbec,“ zamumlala jsem před půlnocí a zavrtala se pod peřinu. „Jsem ráda, že už končí.“

„Víkend blbec?“ podivil se Jirka. „Proč? Kdybys nás neposadila do jinýho autobusu, tak se nic zvláštního nestalo…“