Každému se alespoň jedenkrát v životě přihodila ta nitro drásající věc: dostal kopačky. Někdo smutní sám, druhý se svěří spřízněné duši. I já jsem nastavila několika svým kamarádkám propadlý hrudníček, aby ho mohly pokropit slzami lítosti a beznaděje.
Vyslechla jsem pozorně jejich příběhy a poté jsem napsala následující veršíky:
Že to tak dopadlo?
Neplač, děvo!
Vždyť každej druhej chlap
bejvá střevo.
Píše ti verše,
vodí tě krajinou
a pak ti blbec
uteče za jinou…
V rámci spravedlnosti však musím konstatovat, že i mezi ženami se najdou mršky. Nechci být nařčena z toho, že jsem proti mužům zaujatá, proto přikládám verzi konejšící opačné pohlaví:
Že to tak dopadlo?
Neplač už, hochu!
Vždyť každá žena je
bez citu trochu.
Nechá si zaplatit
zájezd i večeři
a pak tě potvora
vyžene ze dveří…
(c) Yfča
Ta prvni by se mi pred casem hodila. 🙂 Moc pekny.
Nejhorší kopačkyNejhorší jsou kopačky od vlastního dítěte, v mém případě od dospělé dcery. Nelze to totiž řešit podle pravdivého hesla "Pro jedno kvítí slunce nesvítí" i když jde o chudobu ducha a citu, kterou řada jiných žen postižena být nemusí.
ja sem myslel zes ty dostala