Tetka Skleróza

Tetka Skleróza je poněkud divný společník, který nenavštěvuje jenom osoby s několikrát vyměněnou občankou.

I mladé občas poctí svou návštěvou, jak jsem se dnes dozvěděla u Cheorchii.

Zkrátka a dobře, občas se nám šuplíky s pamětí vysypou. Informace v nich uložené se zakutálejí někam do kouta a my je nemůžeme najít. Do určitého věku se nám ten nepořádek podaří uklidit, takže si vzpomeneme kam jsme šli, pro co jsme šli, kdo je ten divný člověk, který nám tyká, nebo kdy má tchyně narozeniny.

Jenomže co máme dělat, když se u nás ta mrcha Skleróza zabydlí? Já mám na to (zatím docela dobře fungující) systém:
1) Když nechci na něco zapomenout, tak si to napíšu (nemusím předesílat, že píšu stále víc).
2) Nesmím zapomenout, kam jsem si napsala to, co zapomenout nechci.
3) Musím si vzpomenout, že jsem napsala něco, co nechci zapomenout.

Špatné to bude teprve tehdy, když zcela selže bod číslo tři. Také mi občas pomůže, pakliže nevím, pro co jsem do obýváku, kuchyně, atd. šla, vrátit se na místo, kde jsem to věděla. Nevěřili byste, jak výbornou mám kvůli tomu běhání fyzičku!

Důležité je neplést si sklerózu s mimózou. Co to je mimóza? Inu, to je situace, v níž uděláte něco zcela nečekaného – jste zkrátka "mimo". Kdysi jsem se s mužem vrátila z velkého nákupu. Bylo to v době, kdy jsem si ještě nemusela psát dlouhý seznam potravin a jiných důležitostí, které v domácnosti chyběly. Nákup jsem pečlivě uložila na místa k tomu určená. Večer jsem si chtěla namazat chleba máslem. Ovšem chleba nebyl, přestože jsme ho koupili. Oba jsme s manželem prošmejdili byt, neboť jsme (správně) usoudili, že jsem ho dala jinam, než kam jsme ho obyčejně ukládali. Po půlhodině marného hledání jsme došli k závěru, že jsme ho zapomněli v prodejně. Nezapomněli. Druhý den jsem ho našla v mrazáku…

Přidám ještě jednu skleroticko-mimózní historku. Před pár lety jsem se vypravila na nákup do Delvity. Už jsem se blížila s horou zbytečností ke kase, když mi blesklo hlavou, že mne Jíra prosil, abych přivezla nějaké nealko. Nechtělo se mi vozík tahat s sebou, proto jsem ho zaparkovala u nejbližšího regálu a vypravila se k nápojům. Když jsem se vracela, uvědomila jsem si, že doma chybí i rýže, a tak jsem balení poděbradky hodila do vozíku a šinula jsem si to k luštěninám. Cestou zpátky jsem ještě vzala dva balíčky čočky, kafe, cukr a sušenky. Zamyšleně jsem stála u vozíku a přemítala, co jsem ještě zapomněla, když tu se najednou objevila statná padesátnice, drze popadla můj nákup a namířila si to k pokladně. Chtěla jsem ji důrazně upozornit, že mi šlohla dopravní prostředek, ovšem vzápětí jsem ztuhla. Minerálky, rýži a další poživatiny jsem narvala do cizího vozíku, protože ten můj stál opuštěný o pár metrů dál. Když jsem překonala záchvat smíchu, hodlala jsem padesátnici omyl vysvětlit a omluvit se jí. Jenomže ona již stála u pokladny, v ruce držela "moji" rýži a překvapeně kroutila hlavou. Pak položila balíček před pokladní, popadla cukr a s hrůzou v oku zničeně pronesla: "Já jsem se asi zbláznila, vůbec nevim, že bych si to dávala do vozejku!" Okamžitě jsem přehodnotila situaci a dělala jsem neviditelnou, anébrž pokladní rýži i cukr namarkovala a mezi zuby procedila, že nechápe, proč si lidi rvou do vozíku věci a potom mají kecy. "Ježiš, minerálky!" zvolala padesátnice. "To mi tam musel někdo dát, ty vůbec nechci!" Přesto je dala na pás a zaplatila. Nahodila jsem oduševnělý výraz a tvářila jsem se, že jí každý ze zákazníků do vozíku něco přihodil jenom já ne (což možná, s ohledem na to, že jsem se znovu dusila smíchem, nevypadalo příliš věrohodně) a nenápadně jsem se vrátila mezi regály pro chybějící potraviny. Vozík jsem tentokrát tlačila před sebou. Pro jistotu.

A ještě jedna poznámka: pokud zapomínáte deštník, zkuste použít můj geniální nápad. ;o)