Plánované rodičovství

Převážně nevážně na vážné téma…

"Tatínku, tak máte holčičku," zvolal pan doktor, držíc právě na svět přišedší svraštělý uzlík – Lucku.

"Holčičku? A jste si jistý?" nevěřícně prohlásil můj muž.

Ne, že by měl něco proti holčičkám, ale předpokládal, že když první dítě byla dcera, druhé bude samozřejmě syn. To je přece logické, ne?

Pan doktor na porodním sále ale neslevil, takže nejenže se novopečený otec musel vyrovnat s faktem, že ho jeho žena posledních osm hodin častovala drcením ruky, nadávkami o sobeckých parchantech, co si užijou a ženská aby trpěla a vůbec jinak nedůstojným chováním, ale taky s tím, že nebude mít koho učit hrát fotbal. Budoucnost ale ukázala, že zkrátka nepřišel. I holky rády plavou, jezdí na kole, lyžují a bruslí, takže otcovských radovánek si užívá mírou vrchovatou.

Když se vám narodí děti, zjistíte, že okruh vašich přátel se zredukuje na lidi podobně "postižené". Ono, líčit svobodné nezávislé pařmence, která dospává deset tequill ze Stodolní, že jste s vašim broučkem objížděli v noci nemocnice a hledali ušní pohotovost, se neshledá s úplným pochopením. Navíc, nebudete schopni potlačit nevraživost k oné nepříjemně volné osobě. Pamatujete si ještě na dobu, kdy jste ve svém vlastním životě byli tou nejdůležitější osobou pouze a jen vy? Dávno, dávno tomu.

Sex kdykoliv a kdekoliv už nepřipadá v úvahu, pokud nechcete znenadání slyšet: "Mami, já nemůžu usnout… a co ti to ten taťka dělá?" A proflámovat noc…? Když si náhodou vezme děti babička, máte jedinou touhu. Spát.

Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik dětí je počato zodpovědným stylem: "Tak, táto, dnes ve 20:30 mám ovulaci, pojď, uděláme si Honzíka"?

Zkuste si někdy provézt průzkum mezi svými přáteli, o kterých víte, že nebudou mlžit. Pokud by se děti měly jmenovat podle typu antikoncepce, která selhala, neměli by naši přátelé Milušku, ale holčičku se jménem: "Můžeš. Mám neplodný den."

Další známí Pepíka alias: "Ještě štěstí, že mám podvázané vejcovody a nemusím se nervovat." (Co je propána tak těžkého na tom, utáhnout pořádně uzel?!)

Eliška našich známých by byla: "No nazdar. Ten kondom zůstal TAM," a u sousedů pobíhá Ondrášek neboli: "Ale jo, beru prášky. Ale pamatuješ, jak jsem tehdy zvracela z toho tataráku?"

Naši nejlepší přátelé mají Lukáška, řečeného: "Ta dana netěsnila, ale říkal doktor, že teď prý už je to v cajku."

Troufám si tvrdit, že minimálně padesát procent všech dětí bylo počato takto neprofesionálně. To nic nemění na tom, že je milujeme, jsou naše pýcha, krev naší krve a smysl života. A to, jestli jejich početí předcházela pětiletá intenzivní dřina, kdy i Kamasutře došla inspirace nebo vznikly na Vranovské přehradě pod stanem, kde nedošla inspirace, ale kondomy, nehraje žádnou roli.

Kupuješ si ochranu
Věříš jí tak jistě?
Nespoléhej na danu
Na nepravém místě

Těhotenství je období počínající větou: "Zlato, ten test je pozitivní. To je nějaká blbost. Asi je po expirační době, zítra koupím nový," až po ta slova na porodním sále: "Máte holčičku!" nebo: "Je to kluk, celý tatínek," případně: "Kdepak, maminko, je tam ještě jeden prcek. To jste nevěděla?"

Taky jste si říkala, že ženské, které líčí, jak zvracely, jak jim otékaly nohy a jak byly přecitlivělé, jsou pořádné hysterky? Tak vítejte mezi ně.

Na začátku s potěšeném kvitujete, že vaše jedničky skočily na trojky. Konečně sexbomba. Bříško zatím žádné, pas jak vosa a horní objem devadesát devět centimetrů. Dokonce vlivem každodenních nevolností štíhlíte. Jen je vám pořád tak blbě, že si to ani nevychutnáte. Pak kůže přestane ten nápor zvládat a hele… strije. Protivné prasklinky, díky kterým jste rozdrásaná jako po noci plné vášně s vlkodlakem. Večer si na noční stolek připravíte suchý rohlík a čaj a k posteli kbelík s vodou. Ranní rituál probíhá následovně: vzbudíte se a žaludek máte v krku, vyklopíte žaludeční šťávy (proto ten kýbl), nechutnými zvuky vzbudíte manžela, který si až teď uvědomuje, co to znamená v dobrém i ve zlém, a tuší, že tohle zelené, nevábně vypadající stvoření, má navždy. Poté to zajíte kouskem rohlíku a zapijete čajem. Teprve pak pomalu vstanete.

Je důležité vyjet do práce alespoň o půl hodiny dříve. Během jízdy autobusem totiž neplánovaně vystoupíte, protože rohlík se rozhodl vystupovat dříve než vy. Na své trase do práce mám několik zastávek, na kterých jsem si takto označkovala teritorium. Pokud trpíte nízkým tlakem a máte sklony k omdlévání, naučíte se rozpoznat příznaky blížícího se kolapsu a máte tři vteřiny na to, abyste požádala nejbližšího muže: "Prosím vás, já teď omdlím. Byl byste tak laskavý a chytil mě, až budu pa…da…..t?"

Lékař vám proti nevolnosti předepíše Medrin. Má jeden drobný vedlejší účinek. Způsobuje silnou ospalost. Vyberte si: buď třikrát denně potupně vrhnout kdekoliv a před kýmkoliv, nebo vlézt pod každou rozjetou tramvaj s výrazem spící koaly. Nezáviděníhodná volba.

Pokud přežijete první tři až čtyři měsíce, začne vám být dobře. Pak přijdou "chutě". Teď nemyslím sexuální, (i když i v tomto směru je to velmi zajímavé období. Hormony řádí a věci se dějou…) ale ony populární: "Miluju jahodový termix s rozmačkaným česnekem."

Já jsem fetovala. Ne, nevolejte polici. Žádný toluen u mě nenajdete. Celé hodiny jsem proseděla na schodech do sklepa a intenzivně vdechovala vůni vlhké omítky, zatuchliny, vápna a písku. Bylo to šťastné období, trvalo asi čtyři měsíce. Manžel vždy věděl, kde mě najde, byla jsem v bezpečí, široko daleko žádná tramvaj.

Vápno a omítka na dlouho porazily vůně Dolce Gabbana – Light Blue i Hugo Boss – woman. Nevím, jestli lékařská věda kdy zkoumala souvislost mezi "chutěmi" matky v těhotenství a následnými požadavky narozeného dítěte, ale já se dobrovolně hlásím jako zkoumaný vzorek. Dcera, která pak přišla na svět, vykousala všechny rohy v bytě až na cihlu a snědla půl pískoviště. Ostatní děti klopily opatrně bábovičky na hrad a to moje v nestřežené chvíli vsypalo celý obsah do pusinky a blaženě přežvykovalo. Nevěřili byste, jak ten písek skřípe. Nepomohlo ani kalcium ani vitamíny. Kdyby jí to ve třech letech nepřešlo, snědla by nám barák a skončili bychom ve stanu na zahradě.

Tvarůžky a sardinky
Zapít litrem mléka
Okurky a pusinky
Co mě ještě čeká?

Starší dcera zase zkoumala předměty biologické původu. Písek ji nezajímal. Zato jednou, když jsem v létě mezi vzrostlými bramborami zahlédla pochodující červený klobouček a zeptala se: "Copak to děláš, koťátko?"

Dostala jsem odpověď: "Já sbírám mandelinky. Ale já je fakt nepapám, mami." Nechtějte po mně slyšet, co to dítě s nimi dělalo. Obědvat pak už nemuselo.

Poslední trimestr je fyzicky i psychicky nejnáročnější. Na tři měsíce se proměníte v rozlehlou beztvarou almaru. Váš pas překoná jakýkoliv jiný objem těla a oblékáte se do stanu.

Řešíte zásadní dilema: "Mám si ty kalhotky srolovat pod pupek nebo vyhrnout až nad pupek?" První varianta pří
li
š nedrží, v druhé vypadáte potupně. Ostatně jako ve všem. Je léto, míjíte sexy kočky s pasem šedesát centimetrů, mlhavě si vybavujete, že jste kdysi měla taky takový a nenávidíte sebe i je. Je ale nesnášíte víc. Namlouváte si, že vašeho manžela nezajímají a že přece vás má rád a určitě ho přitahujete (jak jen tak může chlapa přitahovat obrněný transportér).

Už měsíc před termínem se vás všichni začnou ptát: "Tak, kdy už to bude? Neměla už jsi termín?" Jak se blíží porod, začínáte být na tento nevinný dotaz alergická. Nedej bože, že přenášíte. Za takové situace jsou počínající porodní bolesti úlevné.

Pak se jednou v noci vzbudíte a je vám nepohodlně: "Miláčku, praskla voda!"

Váš dezorientovaný muž se shání po instalatérovi a vy mu místo vercajku na trubky cpete do ruky hodinky, ať vám počítá stahy.

Dojedete do porodnice, kde vás okamžitě zbaví lidské důstojnosti (alespoň mně klystýr a holení intimních míst cizí slečnou přijde nedůstojné dost). Přežijete vstupní prohlídku ospalým lékařem, otráveným z toho, že zase jedna baba prudí s porodem ve čtyři ráno, když on tak hezky spal. A pak hurá na hekárnu. Za vámi tam pustí vyděšeného manžela v operačním, vaši životní oporu. Po pár hodinách se proklínáte, že jste odmítla epidurál (nejste přece žádná hysterka a chcete rodit přirozeně), a žebráte o drogy.

Víte, že další dítě NIKDY chtít nebudete a co pět minut křičíte: "Už to bude, už vypadne, sestři, teď už to vím jistě!!!"

A po několik hodin se vám dostává klidné odpovědi: "Klid, jste jenom na čtyři prsty. A nekřižte ty nohy, takhle neporodíte ani zítra."

Na hekárně loupete
Ze zdi bílou omítku
To je za to že chcete
Sklízet hračky po dítku

Pak najednou jste na deset a už to frčí. Vyškrábete se na stůl, mezitím se třikrát zkroutíte, protože ty stahy jsou teď prostě FURT!

"Tatínku, chcete jít dopředu?" ptá se sympatický pan doktor (mezitím se totiž vyměnila směna a tím pádem i lékaři).

"Ne, já zůstanu raději tady," zní jednoznačná odpověď.

Bodejť, tohle bych taky nechtěla vidět až tak v reálu. A tak mi můj statečný muž drží hlavu a pomáhá tlačit. Vyjede hlavička, povolím, zajede zpět. Až napodruhé to vyjde. Nůžky cvaknou a sálem se ozve ublížený křik. To naše dcerka nadává světu, že jsme ji měli nechat, kde byla, že jí tam bylo teplíčko a dobře, a ať zhasneme to protivné světlo.

Nevím, jak to vaše, ale ne vždy je dítě hned po porodu krásné jako andílek. Starší dcerka byla. Ano. Růžová hladká jemná pleť, velké modré oči, usmála se a skoro mi řekla "ahoj, mami". Byla krásná od narození a je krásná i dnes. Ta mladší… pravda, nebyla v den narození až tak úhledná. Snad mi to promine, protože dnes je z ní nádherná ženská s hustými vlnitými blond vlasy a modrýma očima. Nemá mít z čeho mindráky, ale ten den, kdy se narodila, mě manžel podezíral, že jsem se spustila s marťanem.

V momentě, kdy malá konečně opustila svůj zabydlený devítiměsíční bejvák, se rozlehl porodním sálem hlasitý smích. Zkuste si představit vaši potupnou polohu, situaci, kdy by raději ženská zalezla do křoví, aby ji takhle nikdo neviděl, a najednou se vám ještě smějou. Žákyňky. Studentky zdravotnické školy se přišly podívat na to, jak vypadá porod. Sedm jich koukalo do mé kapličky (pravda, v tu chvíli by mi bylo jedno, kdyby tam stála rota nadržených vojáků) a narodil se marťan. Malá měla uši do pravého úhlu, a to vyvolalo ten halas. Škoda, že jednou nebudu u jejich porodu. Taky bych si to užila. Do stahů bych jim pouštěla i přimíchávaný smích.

Ta úleva. Je to lepší než vyhrát milion. Vykonala jste záslužný čin, jste hvězda večera, dokázala jste to. Malá si vás prohlíží, jako by říkala: "Tak ty si ta, co mě nechtěla v noci houpat? Počkej, teď si užiješ."

Když se poprvé uvidíte v zrcadle v celé své kráse, padne na vás zděšení. Vytahaná. To je to slovo. Jinak se to nedá nazvat. Naštěstí to není navěky, kůže se sráží a ve chvíli, kdy oblečete své nejoblíbenější džíny, to máte za sebou.

Už po narození prvního dítěte zjistíte, že odteď už není žádné Já. Už je dítě a manžel, a po čase druhé dítě, pak dlouho nic, a pak někde v dálce slabé blikotající Já. Nekonečný maraton starostí a smíchu a trápení a štěstí. Dítě vám všechnu energii vezme, ale všechnu vám také dá. Život je náhle intenzivnější, neplánovanější, živější, syrovější a mnohem rychlejší. Jste na skvělé houpačce, u které nikdy nevíte, jestli vyletí nahoru nebo sklouzne dolů. Ale když se podíváte na své rozzářené, upatlané, spokojené dítko, s dvěma rašícími zoubky nahoře a dvěma dole, víte, že to sakramentsky stojí za to.

A v tomhle frmolu jste v porodnici za dva roky znovu! Ale jak je to do háje možné, když jste měla prokazatelně neplodný den? (Nebo podvázané vejcovody, danu, prášky, kondom. Vyberte si, prosím, vlastní ověřený způsob početí dítěte přes antikoncepci.)

(c) Vlaďka Černajová (Aglája)