Americký deníček – 4. díl

Můj nejdelší výlet pomalu končí. Když jsem viděla Alcatraz, byla jsem ráda, že brzy poletím domů…

31. 7. 2004 – sobota

Ráno šla Věruška na tenis. Když ji přestalo bavit trefování do míčku, vrátila se domů a vzali nás s Dickem do San Franciska.

Nejprve jsme vymetli krámky, protože jsme s babičkou chtěly koupit pár dárků. Při běhání po obchodech nám pořádně vyhládlo, a tak jsme zaskočili do čínské restaurace na oběd.

Každý, kdo se podívá do San Franciska, by měl vidět i Golden Gate Bridge. Hned po obědě jsme proto k němu zajeli. Asi největší most, který jsem zatím viděla, je pražský Nuselský, a tak mi samozřejmě málem vypadly oči z ďůlku.

Stejně mě fascinoval i Alcatraz, vězení, ze kterého se nikdy nikomu nepodařilo utéci. Pět vězňů se prý stále pohřešuje, ale je málo pravděpodobné, že by se jim v ledové vodě podařilo doplavat na svobodu. I když Kájínek by si možná poradil. V roce 1963 byla věznice zrušena. Je to škoda, jednu bývalou učitelku bych tam docela ráda poslala na dovču.

Studená voda mi nevadí, u nás v loděnici na Staré plavbě jsem se několikrát koupala první týden v dubnu, ale do zálivu bych nevlezla. Brrr!

 

1. 8. 2004 – neděle

Dopoledne jsem dopisovala deník, protože jsem si skoro týden nenapsala ani řádku.

Odpoledne jsme jeli za Tomášem a Francinou, kteří se vrátili ze svatební cesty po Evropě. Víc jak týden strávili v Praze. Bydleli u nás v Holešovicích a vyráželi každý den na výlety. Francině se v Čechách moc líbilo, Itálie, kde byli také týden, ji tolik nenadchla.

Zatímco babičce a Věře vyprávěli svoje zážitky, vzala jsem si plavky a skočila jsem do vody. Byla bych tam možná ještě teď,  jenže Dick zůstal v Menlo Parku. Neumí vařit, a tak jsme se musely s babičkou a Věrou vrátit, aby nám neumřel hlady.

 

2. 8. 2004 – pondělí

Věra si ráno zase jela ničit tělo na tenis. V neděli odlétáme zpátky do Čech, a tak jsme odpoledne s babičkou a Věrou proběhly dva obchodní domy. Koupila jsem pár drobností mamce a taťkovi. Pár dolarů utratila i babička.

 

3. 8. 2004 – úterý

Dick se dopoledne zastavil u jednoho ze svých synů. Po návratu nás naložil do auta a odvezl do Stanford Hills Parku. Když jsme vycházeli z místní kaple, kam jsme se zašli podívat, vběhla mi pod nohy malá veverka. Vyskočila jsem, abych ji nezašlápla. Ta malá potvůrka ale narazila Věrušce, která šla za mnou, do nohy. Pak se otočila a odběhla. Další veverky ale běhaly za námi a loudily pamlsky.

Dick odjel domů sám, já jsem šla s babičkou a Věruškou zpátky pěšky. Pořádně mi vyhládlo, a tak jsem po návratu pomohla udělat řízky s bramborovou kaší.

Po večeři přijel Dickův syn Karel s manželkou a synem Joshuou. Přivezli mi další dva pytle s oblečením. Doufám, že to nějak narvu do kufru.

 

4. 8. 2004 – středa

Dopoledne jsme se šli naposled podívat na Half Moon Bay a rozloučit se s mořem. Během dvouhodinové procházky nám předvedli svoje hry delfíni. Asi se dozvěděli, že pojedu pryč a přišli mi ukázat, jak se umějí bavit.

Na večeři jsme byli pozvaní k Pat. Když jsme se spolu loučily, dala mi dva laky na nehty a boty. Už jsem tady dostala tolik oblečení, že si minimálně rok nebudu muset nic koupit. Možná že si v Praze otevřu sekáč.

 

5. 8. 2004 – čtvrtek

Ráno k nám přišla do pokoje Věra. Byla celá vyděšená, protože Sváťa měl nějakou srdeční příhodu a je v nemocnici na vyšetření. Asi za hodinu odjela s Frantou a Pat do nemocnice za ním. Doufám, že to nebude nic vážného.

Po obědě jsme vyrazili na poslední nákupy. Když už jsem neměla skoro z čeho utrácet, šli jsme na jazzový koncert. Docela se mi to líbilo, i když mám ráda trošku jinou hudbu.

 

6. 8. 2004 – pátek

Po obědě jsme se jeli podívat do nemocnice za Sváťou. Už mu bylo o něco lépe, což mi udělalo radost.

V neděli odlétáme, a tak jsem přemýšlela, jak všechny věci, co jsem dostala, nebo nakoupila, narvu do kufru.

 

7. 8. 2004 – sobota

Dnešek byl ve znamení návštěv a loučení. Přijížděli příbuzní i známí, aby se s námi naposledy viděli, než poletíme s babičkou zpátky do Evropy.

Začala jsem také balit. Zdá se, že se mi podaří domů odvézt všechno. Bylo tady moc hezky, ale už se těším na mamku a tátu. Poslední týden už se mi po nich dost stýskalo.

 

8. 8. 2004 – neděle

Odlétáme. Po měsíci konečně mizím z té velké země za velkou louží a vracím se domů. Bylo tady nádherně, ale stýská se mi.

Po obědě jsme vyrazili na letiště. Rozloučila jsem se s Věruškou a Dickem a ve 14,30 jsem vzlétla nad San Francisko. Naposledy jsem se z okna podívala na záliv pode mnou.

Čekalo mě skoro dvanáct hodin letu do Frankfurtu. Cestou jsem si četla. Přestala jsem jen když jsme letěli nad Grónskem a když jsme mohli vidět napřed západ a potom ještě východ slunce, což byla nádhera.

 

9. 8. 2004 – pondělí

Ve Frankfurtu jsme čtvrt hodiny po poledni s babičkou přesedly na letadlo do Prahy. Za hodinu přistálo v Ruzyni, kde už čekali táta s mámou.

Když jsem je uviděla, měla jsem slzy v očích. Uvědomila jsem si, jak moc je mám ráda.

Víc jak hodinu jsme se prokousávali autem zacpanou Prahou, než jsme dojeli domů do Holešovic. Teprve když jsem otevřela kufr, abych mohla mamce a tátovi dát pár dárků, které jsem jim přivezla, jsem si uvědomila, že právě skončil asi můj nejdelší výlet v životě…