Asi bych měla v názvu nahradit týden slůvkem měsíc…
14. 10. – 9. 11. 2008
Od mého posledního hlodání uběhlo moře času, během něhož se staly věci milé i nemilé. Tož, zastavím se u několika událostí, které možná stojí za pár písmenek.
*
Kačabě stát konečně vydal řidičský průkaz, a tak mne svezla. Byla z toho pěkně vyjukaná. Nejspíš se bála, že poničí našeho téměřveterána. Ale nakonec se doplazila bez problémů domů se mnou i s víkendovým nákupem.
*
Koncem října jsme v loděnici zazimovali naše kocábky. Menší lodě tahá z vody jeřáb, aby je položil na připravené "kozy".
Letos přemístil jeřábník na souš dvě plavidla (mezi nimi byl i náš Poseidon) a když se jeho kolega za volantem pomalu rozjel pro třetí loď, vyskočil z kabiny a utíkal k nejbližšímu houští.
"Dám si hoďku pauzu a pak budu pokračovat," prohlásil poté, co nás seznámil s obsahem svého žaludku. "Včera jsem to kapku přehnal," dodal stydlivě.
Raději jsme akci přesunuli na druhý den. Manipulace s (často) několikatunovými kocábkami totiž není jednoduchá.
*
Náš kocour Myšák absolvoval další očkování. Při tom předešlém se rozhodl, že se nevzdá bez boje. Od veterináře jsem loni odcházela ozdobena několika krvavými ornamenty, které se mu podařily vyškrábat na mé pravé ruce.
Tentokrát jsme našeho mazlíčka vyzrály. Veterinářka si připravila vakcínu a teprve potom Káťa vytáhla Myšáka z přepravky. Rychle mu zabalila trup do ručníku, já jsem mu přidržela hlavu a pigáro úspěšně přistálo tam, kde mělo. Než stačil náš rváč vyvinout nějakou aktivitu, byl zpátky v přepravce.
Celou dobu, během níž byla úspěšná akce zapisována do očkovacího průkazu, Myšák alespoň mručel a prskal, aby dal najevo svoji nelibost. Po návratu domů dostal za odměnu kočičí tyčinku a celý zbytek dne se s námi mazlil, což bylo zvláštní, neboť po předešlém očkování s námi půl dne "nemluvil".
*
Po delší době jsme byli s Jirkou na bowlingu. Vyrazili jsme tam s našimi přáteli Táňou a Michalem, s nimiž jsme v létě pobývali celý týden na Šumavě, kam jezdíme několik posledních let do starého mlýna stojícího na polosamotě.
Během koulení jsme zavzpomínali na pár úspěšných letních akcí, zejména na naši plavbu raftem z Vyššího Brodu do Rožmberku. Cestou nás totiž zastihla neskutečná průtrž mračen.
Zatímco na silnici, která místy kopíruje tok Vltavy, stála auta, neboť stěrače nezvládaly příval dešťových kapek, my čtyři jsme ve vysokém tempu nořili pádla do řeky. Nebylo kam se schovat, navíc jsem (jako každý rok) v pravidelných intervalech vykřikovala, že "Rožmberk je už za zatáčkou", takže jsem ostatním galejníkům vlila kapku naděje do žil.
Dva chrti, kteří jeli s námi, pobíhali po raftu sem a tam. Snažili se nejspíš najít místo, kde neprší. Nakonec to vzdali a přestože byli čistokrevní, klepali se jako ratlíci, protože se během deště značně ochladilo.
Do Rožmberku jsme dopádlovali ve chvíli, kdy odjížděl autobus, jímž jsme se měli vrátit do Vyššího Brodu. Kdybychom se udělali na místním jezu, nebyli bychom určitě víc mokří než po tom příšerném dešti…
Abychom se zahřáli, utíkali jsme do nejbližší osvěžovny na horký čaj. Další autobus jel za hodinu, tak jsme se snažili trošku zahřát pohybem, avšak díky oblečení, z něhož i po půlhodině pořád kapala voda, to moc nešlo. Na zimu trošku vyzrála jenom Táňa, která si hřála nohy v loužích…
Strastiplné vodní putování zcela jistě nevymažu ze své paměti, Jiřík prý zase okamžik, kdy jsem v Jílovicích (na jeho popud samozřejmě) hrábla do strun. Ve svém tajném dovolenkovém deníčku to popsal následovně: "Ivanka si dnes splnila dlouholetý sen – osolit na plný výkon svou elektrickou kytaru uprostřed CHKO Šumava. Hrála jak z partesu. Od tohoto dne nás již neobtěžuje štěkání srnců, houkání sov a mrouskání rysů. I místní psi se lekli a nevyjí na měsíc. Nastalo ticho, které ruší jen vánek ve větvích. Takřka ideální stav pro ozdravný pobyt na čerstvém vzduchu." Kecá. Zvuk vycházející z repráčků umístěných na oknech okolní zvěř vůbec nezaznamenala. Faktem ale je, že myší rodinka, která dosud přebývala ve mlýně, nahlásila na poště hned druhý den novou adresu…
*
Po dvou letech jsem se šla podívat, zda ještě ordinuje moje zubařka, anébrž jsem si ulomila kus stoličky. Byla to jediná závada na mém chrupu. Šoupla jsem jí julínkovné a slíbila, že se příště ukážu o pár dní dříve…
*
Těšila jsem se na koncert Lili Marlene, v níž zpívá moje kamarádka Dáša, ale nakonec jsem místo kultury musela sedět u počítače a makat. Nebudete-li vědět, co s časem, jděte si Lili Marlene poslechnout, stojí to za to. Přikládám menší ochutnávku, písničku Amor Muerto, kterou zpívá Dáša Součková s Bárou Basikovou:
Yfčopři čtení o 1. jízdě dcery jsem si vzpomněl na moji 1. jízdu, kterou jsem absolvoval 13 let po získání řidičáku s mým 1. autem – starou škodovkou. – Co se raftu týče nevím, jestli vás mám považovat za takové nadšence nebo za zoufalce, ale možná obojí.
Jirko…… pokud jde o raft… kdyby mi někdo předem řekl, co nás cestou potká, tak bych určitě nikam nevyrážela. ;o) Ale nakonec to bylo i přes tu mokrou hrůzu, která nás zastihla, moc fajn. Jen se dodnes divím, že to nikdo z nás neodstonal. :o)
No jste holt borci,kdyz jste to prezili bez uhony. Tak me napadlo, zda by ta kytara ucinkovala i na veverky a myvaly, kteri nam chodej krast hrozny a hrusky. Jenom ale jestli by se driv nevystehovala nase hodna sousedka, to bych nerada. ;o)