Co mi uplynulý týden vzal – 3

Když jezdím do loděnice, tak pravidelně míjím dodávku, která má na prdelce nápis: "Omluvte moji pomalou jízdu – jsem v bodové tísni." S ohledem na to, jak blbě majitel onoho přibližovadla vždycky parkuje, bych se nedivila, kdyby to byla pravda.

 

8. 9. – 14. 9. 2008

Špatné parkování mi moc nevadí (jen mne naštve, když potřebuji šoupnout našeho skoroveterána k chodníku a nějaký umělec stojí tak šikovně, že zabírá místo pro dvě auta, nebo když nějaký trouba zaparkuje na přechodu pro chodce či v křižovatce), horší je ale bordel vládnoucí na našich silnicích.

Když stojíte jako první na zelené, je dobré se dobře rozhlédnout, než vjedete do křižovatky. Téměř pokaždé totiž ještě minimálně jedno auto profrčí zleva či zprava a málem políbí váš přední nárazník. Občas vám někdo nedá přednost, když se v koloně couráte za nepříliš svižně jedoucím náklaďákem, najde se občas spěchálek, který táhnoucí se had začne předjíždět v klikatícím se úseku ohraničeném plnou čarou.

Ve středu jsem jela pro Katku do Leské. Část cesty jsem opět absolvovala po Dé osmičce. Stejně jako minulý týden jsem v duchu nadávala několika kamioňákům, kteří předjížděli své kolegy i v místech, kde jim dopravní značka zakazovala vjezd do levého pruhu. Tentokrát jsem podobné situace sčítala. Stalo se to celkem osmkrát, což je, s ohledem na délku dálnice, podle mne docela velké číslo.

Vrcholem byl kamion s návěsem (měl středočeskou SPZ), který směrem ku Praze zablokoval dálnici. Začal předjíždět další kamion ve chvíli, kdy už se zhruba dvě stě metrů pohyboval v úseku, v němž mu značka zakazovala vjet do levého pruhu. Bylo mu zcela jedno, že se k němu zezadu řítilo pár osobáků. Navíc se ani nenamáhal hodit blinkr. Courali jsme se za ním necelou osmdesátkou víc jak čtyři minuty. Mezitím se za ním utvořil poměrně dlouhý had naštvaných řidičů. Když jsem ho konečně míjela, všimla jsem si, že si drží u levého ucha telefon…

Jirka se pustil do zvelebování naší ložnicopracovny. Do svého firemního sídla to mám totiž z postele přesně čtyři kroky. Když jsme se před lety do našeho paneláku nastěhovali, byly na všech stěnách tapety. V osmdesátých letech nebyl příliš velký výběr, a tak nebylo divu, že všech čtyřicet bytů bylo "vyzdobeno" stejně. Časem jsme sehnali poněkud vyvedenější kousky a tu hrůzu jsme překryli. Nedávno jsme se rozhodli, že tapety strháme, natáhneme na beton stěrku a vymalujeme. S ohledem na to, že je naše ložnice zcela zavalena nábytkem, realizujeme náš záměr postupně. Část pokoje je již vymalována, zbytek se dočká renovace tento víkend. Vyžívám se likvidací tapet, stěrkování přenechávám Jírovi a utvrzuji ho v tom, že jsem trdlo, které by mohlo něco pokazit.

Šlápla nosem do žížaly,
vypíchla si obočí,
ocelovou pavučinu
vetkala si do očí.

A po tom všem do zrcadla
usmála se plaše.
To je toho, že je blbá!
Hlavně že je naše!

Kačaba vplula do posledního roku studia. Doufám, že obor "umělecké řemeslné práce" zdárně zakončí maturitní zkouškou. Zatím se zdá, že nebude muset své kantory prosit, aby ji nechali projít s odřenými ušními boltci.

Když nezvládnu maturitu,
vyhodí mne matka z bytu,
neb mě aspoň zmlátí holí.
Pivo pít mi nedovolí,
nepohlédne na mě ani…
Mějte se mnou slitování!

Škola ji baví tak, že začíná pošilhávat po vysoké škole. Nejraději by se vrhla na nějaký ekonomický obor. Inu, jablko opravdu nepadá příliš daleko, jak se říká. Jen mne trošku mrzí, že se nechce věnovat řemeslu. Coby vyučená maskérka – vlásenkářka by byla rodině užitečnější.

Káčo, Kačko, Kačenko, o něco tě prosím,
udělej mi sukýnku, však ji ráda nosím.
Udělej mi sukýnku, budu děvče lepé,
už vidím, jak Jiříček radostí se klepe.

Káťo, Katko, Kačabko, změň můj výzor zcela,
vím, že tomu rozumíš, vylepšit bych chtěla.
Vím, že tomu rozumíš, vezmi šminek tubu,
nakresli mi na ksichtík ňákou pěknou hubu!

Nejčastěji používám mail, který jsem si pořídila na portálu Centrum. Každý den jejich spamový filtr zachytí několik podivných mailů. Nejčastěji vymetám ze spamového koše nabídky na zázrak nazývající se Viagra.

Bez bázně a bez okolků,
za minutku pouhou,
nabrnk jsem si mladou holku,
co hořela touhou.

Sbalil jsem ji v sexy-klubu
v pozdní noční době,
viagry jsem zbaštil tubu
a pozval ji k sobě.

Když ta děva se mnou vyšla
do pátýho patra,
zjistil jsem, že po viagře
ztvrdly mi jen játra…

Chápu, že otravové, kteří rozesílají podobné maily na všechny strany, počítají s tím, že někdo modrou pilulku rád využije.

Avšak dost dobře nechápu, proč u mne občas přistane i mail s nabídkou na prodloužení penisu. Penis sice nemám (i když jsem po něm kdysi toužila), avšak i tak jsem už před pár lety drze zpívala v jedné ze svých "celopísní", že jsem ideál:

Recitav:
Jsem něco mezi nebem a zemí.
Mezi dobrem a zlem.
Mezi mužem a ženou.
Jsem ideál.

Zpívám jemným hlasem
a svým útlým pasem
svádím hodně mužů.
Plním povinnosti,
chrastěj ve mně kosti,
v sexu hodně zmůžu.

Neboť jsem ideál ženské krásy
a lybarem si stříkám vlasy.

Vždycky koncem září
říďa v kanceláři
velmi se mi dvoří.
Hnedka jak mě potká,
úsměvem tvář protká,
vždy mu lýtka hoří.

Neboť jsem ideál…

Říďa je jak slepý,
furt se na mě lepí,
zvláště v noční době.
Já jsem slušná ale,
i když muže zralé
zvu si občas k sobě.

Vždyť jsem ideál…

Říďa to je sketa,
neb již dlouhá léta
nezvýšil mi gáži.
Ať si klidně šeptá,
že jsem jeho brepta,
zbytečně se snaží.

Já jsem ideál…

I když jsem tak skvělá,
tak jsem naletěla
kdysi pleš-boyovi.
Dítě nemá otce,
touží po griotce
a jednou se dozví.

Že jsem ideál…

Mám dojem, že zahlcovači e-mailových schránek asi netuší, že jsem takový klenot…