Co mi uplynulý týden vzal – 1

Už několikrát jsem slíbila, že budu pravidelně hlodnit, ale znáte to, sliby bývají chyby. Několikrát během týdne si řeknete: o tomhle určitě musím napsat pár řádků – ale nakonec se k psaní nedostanete…

V listopadu 1999 jsem začala v Osvěžovně Yfči Pé pravidelně zveřejňovat svůj "téměř intimní deňýček" (vydržela jsem pravidelně deníčkovat do června 2003). Dala jsem mu podtitul "Co mi uplynulý týden vzal" a každé pondělí jsem den po dni popisovala život naší kapku bláznivé rodiny. Ze začátku se návštěvnost pohybovala okolo sto čtenářů za týden, zhruba po roce stoupla na tisícovku. Ne vždy jsem měla čas (a hlavně chuť) na psaní, ale "deníčkoví závisláci", jichž přibývalo, mne vždy donutili usednout ke klávesnici.

Včera jsem si řekla, že bych se znovu měla nějak dokopat k pravidelnému psaní, po němž občas návštěvníci Hlodníku volají.

"Tak piš zase deník," navrhla mi Káťa, "to budeš muset dělat každej tejden."

Líčit den po dni, zvlášť v době, kdy moje dceruška již neprovádí zvěrstva, o nichž jsem kdysi mohla vyprávět dlouhé hodiny, není zrovna jednoduché (a hlavně by to zřejmě případné čtenáře i nudilo), a tak jsem se rozhodla, že každý týden alespoň několika řádky shrnu to nejdůležitější, co se událo.

Tož, začínáme…

 25. 8. – 31. 8. 2008

V pondělí jsem si uvědomila, že mi za pár dní vyblednou nálepky na espézetce dokumentující, že je můj plechový skoroveterán (v listopadu to bude už 18 let, co opustil výrobní linku v Mladé Boleslavi) způsobilý silničního provozu. Pohled do technického průkazu mne v tom utvrdil: poslední měření emisí a technickou kontrolu jsem absolvovala poslední srpnový den přede dvěma roky.

Od té doby jsem do Fandy, jak našemu přibližovadlu značky Favorit říkáme, investovala nemalou část svých úspor. Na nové auto totiž nemáme (hypotéka nás docela slušně vysává, stejně jako Kátino studium) a pokud bychom si pořídili poněkud mladší ojetinu, museli bychom do ní stejně asi pár tisícovek investovat. A tak má Fanda nové obutí (letní i zimní), novou spojku a je po generálce brzd a přední nápravy, zatímco doma ledníme poživatiny v patnáct let staré ledničce a výměna kuchyňské linky byla odložena na neurčito.

"Emisní" nálepku jsem získala bez problémů, jen jsem s nelibostí konstatovala, že mne to stálo o několik desetikorun víc než přede dvěma roky. Potom jsem ještě prověřila, zda "blikače blikají, stěrače stírají, ostřikovače stříkají, klakson troubí" a s přesvědčením, že je Fanda v dobré kondici, jsem vyrazila k nejbližší stanici technické kontroly. Kačaba jela se mnou, jelikož její přítel bude muset zanedlouho nechat prověřit i svůj vůz, a tak byla zvědavá, co vše budou kontrolovat.

"Chovej se tam dole mravně," zašeptala mi, když mne technik vyzval, abych za ním sešla do pracovní jámy, v níž do Fanouše čímsi ťukal jako hodně aktivní datel.

Blesklo mi hlavou, že tomu sympatickému mladému muži přistála na hlavě kapka oleje z převodovky. To byla jedna ze slabin, o níž jsem věděla. Jiřík se k výměně jakéhosi "těsnítka" u táhla řazení nedostal. Druhou slabinou byl levý práh, na kterém si začala pomlaskávat tetka Koroze. Před odjezdem na dovolenou jsme zjistili, že u zadního blatníku vyžrala nepravidelný obdélníček o rozměrech cca dva krát pět centimetrů…

"Takže, tady u převodovky vám trošku uniká olej, chce to vyměnit manžetu nebo simerink, píšu vám to do áčka. Ale pojďte se podívat na tohle," pravil a popošel se svítilnou v ruce k zadní nápravě.

Poslušně jsem ho následovala.

"Tady máte pěkně shnilej práh, helejte," prohlásil a vnořil prsty do zejícího otvoru. Lehce zapáčil, takže se mu podařilo z celkem nenápadné díry vyrobit solidní jámu.

"O tom vím," prohlásila jsem zkroušeně, "budu to muset dát vyvařit."

"Jo, to budete," konstatoval, "protože vám to píšu do béčka. Navíc jsem vám trošku oťukal výfuk a tadyhle je taky prohnilej. Takže další béčko. A pak musíte dát nový vázací spony na hadici vedoucí do nádrže."

Když posvítil na inkriminovaná místa, musela jsem uznat, že má pravdu. I tam zub času parádně zahlodal.

Brzdy, obě nápravy, kola a další kontrolovaná místa (podle mne z hlediska bezpečnosti provozu daleko důležitější) obstály bez problémů. Technik mi vylepil známku, jež mne opravňovala k pohybu v silničním provozu na pouhý měsíc, obral mne o šest stovek a sdělil mi mírně potěšující zprávu, že pokud se dostavím k opakované kontrole do měsíce, bude mne to stát jenom kilo.

Stálo mne to samozřejmě víc, protože jsem, kromě výměny posledního dílu výfuku a vázacích spon, nechala vyvařit prahy u obou zadních blatníků i u jednoho předního. Jsem o šest tisíc chudší, ale na druhé straně nemusím další dva roky na dovolenou pěšky.

Jen mne štve, že jiní technici za menší úplatek klidně pustí na silnici auta, na nichž je evidentně vidět, že karoserie drží pohromadě jen zázrakem, po denním parkování označkují komunikaci poměrně slušnou loužičkou oleje a na pneumatikách by člověk nenašel dezén snad ani lupou. Jedno takové přibližovadlo s čerstvě provedenou TK stojí v naší ulici… Moc nevěřím tomu, že po provozu centrálního elektronického dohledu nad stanicemi technické kontroly, které právě spustilo ministerstvo dopravy, se podobné chcíplotiny na silnicích již neobjeví.

Ve středu jsem jela do Mladé Boleslavi na kontrolu, anébrž všechny své zákazníky zastupuji na úřadech. Jednání na tamější pobočce Všeobecné zdravotní pojišťovny mne utvrdilo v tom, že mimopražští úředníci jsou daleko příjemnější než ti, kteří dřepí na židli v Praze. V Mladé Boleslavi jsem během posledních dvou let absolvovala několik kontrol i na finančáku a Správě sociálního zabezpečení a vždy jsem narazila na lidi, kteří se chovali mile, i když prověřovali předložené doklady velice pečlivě a snažili se objevit alespoň drobnou chybičku (jež naštěstí nenašli). Tady v Praze mám mnohdy dojem, že jsou všechny podnikatelské subjekty považovány za nepřítele státu.

Kačaba odjela týž den se svým přítelem Zdeňkem, jeho kamarádem stejného jména a kamarádovou přítelkyní Týnou na vodu. Půjčili si ve Vyšším Brodě raft (půjčovnou nabízené loďky prý byly v takovém stavu, že by na nich možná nedojeli ani k prvnímu jezu) a plavili se až do Zlaté Koruny. Vrátili se v sobotu večer, Katku kapku přismahlo sluníčko, jinak výlet přežili ve zdraví. Kupodivu odolal jejich vodáckému umění i raft. A to je neuvěřitelná věc (jak za mými zády dodává Kačaba).

 

 

Kačaba konečně vylezla ze stanu a v mapě studuje cestu…

Stejně neuvěřitelné je to, že bude mít moje jediná (a tudíž nejhodnější, nejkrásnější, nejobětavější atd.) dceruška koncem září řidičák. Předem tedy vysílám prostřednictvím internetové sítě varování, zvláště pak obyvatelům Prahy 7. Již teď by měli zbystřit ti, kdož se pohybují v oblas
ti
Letné – Kačaba totiž absolvuje kurz v jedné z místních autoškol. Navíc začne za stejným účelem navštěvovat jiné letenské školicí zařízení už za pár dní Kátina spolužačka z devítiletky Lenka. Tímto ji zdravím a vysílám další varování chodcům i řidičům…