S tou otázkou se na mne před několika dny obrátila čtyřicátnice, když jsem se plazila Revoluční ulicí.
Nejprve mě napadlo, že by si měla skočit na oční, anébrž mladou paní mne může nazvat snad jen slabozraký člověk. V zápětí jsem se podivila, že chce peníze, protože vypadala velice slušně. Oblečení sice nejspíš pořídila u vietnamských či čínských šikulů, avšak bylo čisté, a žena dokonce lehce voněla. Tedy žádná bezdomovkyně.
"Drobné nemám, mám jenom bankovky" odvětila jsem a vkročila do jednoho z průchodů, který vede do Benediktské ulice. Čtyřicátnice mne následovala.
"A jak velký máte ty bankovky?" otázala se. "Nemáte náhodou padesátikorunu?"
"Padesátikorunu nemám," pravila jsem značně udivena a zrychlila jsem chůzi, "mám jenom tisícikoruny."
Kecala jsem, protože jsem v té chvíli neměla u sebe ani korunu. Obsah peněženky jsem zanechala na Šumavě, z níž jsem se den předtím vrátila, takže jízdenku na tramvaj jsem si musela koupit prostřednictvím mobilu. Proto jsem se vydala k jednomu ze svých zákazníků, kde jsem kromě práce měla nafasovat i peníze.
Domnívala jsem se, že lží o bankovkách vysoké hodnoty jsem konverzaci utnula. Mýlila jsem se. Žena mne doběhla a vyhrkla: "Mladá paní, to nevadí, že máte jen tisícikoruny, tak si někde rozměňte!"
V tu chvíli jsme se obě ocitly přede dveřmi hostelu, do něhož jsem mířila.
"Mám pracovní schůzku, na kterou nemůžu přijít pozdě, je mi líto, na shledanou," řekla jsem a vzala za kliku. Rychle jsem vklouzla dovnitř.
Než se dveře přibouchly, uslyšela jsem za svými zády ženský hlas: "To nevadí, já tu na vás počkám…"
Během jednání se zákazníkem se mi v mysli honilo, že bych ho mohla požádat o zapůjčení několika drobných mincí. Třeba je ta dáma opravdu v nouzi a těch pár drobáků by jí pomohlo. Nakonec jsem to zavrhla, ale byla jsem rozhodnutá někde si rozměnit a udělat dobrý skutek.
Když jsem po půlhodině vyšla na ulici, rozhlédla jsem se kolem sebe. Ženu jsem neviděla.
"Asi to nebylo tak akutní," pomyslela jsem si a vyrazila jsem k tramvajové zastávce.
Po pár minutách jsem míjela prodejnu potravin. Čtyřicátnice stála na chodníku, v pravé ruce třímala lahev rumu, z níž již bylo značně upito, a blaženě se usmívala…
Ja bych ji taky nic nedal :)Me se vzdycky ptaj – chlape nemas drobak? Tak jim odpovidam – ja ne ale vy jich uz musite mit 🙂
SB..… já jsem „měkkoš“, tak občas i dám. Ale kdysi jsem narazila, když jsem místo peněz chtěla dát jednomu lehce umolousanému prosícímu bezdomovci právě zakoupenou bagetu. Dostala jsem docela slušně vynadáno. Kdyby vydal „Slovník sprostých slov“, tak by byl ten chlapík v balíku… ;o)
Už jste zkoušeil odpovědět: „A nejste vy kouzelný dědeček?“ 🙂
Podobně jsem kdysi v Myší díře bezdomovci strategicky usalašenému těsně pod automatem na jízdenky odpověděl, že tímto způsobem se nikdy nestane ekonomicky soběstačným. Ani nevím, jestli měl z toho radost.
Rézi…… kouzelný dědeček snad vždycky dával – nebo už snad taky žebrá? :o))
mám, ale nedámPoslední dobou odpovídám něco ve stylu „mám, ale stejně nedám“ nebo „Vy chcete peníze? Tak běžte pracovat, také to tak dělám…“Když jsem byl v Praze chvíli, tak jsem se ptal na co to chtějí, když řekli na jídlo tak jsem se nabídl že jim ho koupím, když na jízdenku tak to samé. Ani jeden z těch lidí co chtěli prachy tuto variantu nechtěl, vždy hotovost. Tak jsem se na ně vyprdnul.
Tys jí nepřispělana půl litru štěstí? 🙂 Nejsi sama, já jim také nic nedávám i když žebrají pod různými záminkami.
tak tato paní se v Revoluční a obecně kolem Nám. rep. vyskytuje dost často. Naposledy mě žádala o „nějaké větší drobné“ :)) – a je pravda, že je docela neodbytná ..
Kdysi jsem chtěl podobné paní nějaké drobné dát. Mezitím se mi její kamarád pokusil ukradnou kolo. Od té doby nedávám.
Já jsem odmítla přispět loudivé osobě na Karláku v parku, čímž jsem si vysloužila nejsprostší projev, jaký jsem kdy slyšela. Na závěr mě paní proklela a popřála mi nemoc do rodiny. Skoro jsem litovala, že jsem nějaký chlup nepustila…
Sám mámmálo na rum, natož abych ho kupoval jiným ,-)
marc…… „nějaké větší drobné“ – to je hezké sousloví. Faktem je, že lahvinka rumiště něco stojí… :o)
mish…… doufám, že se kletba té dobračky nevyplnila. Inu, lidé jsou různé…
Gombo…… tož, až nebudeš mít, tak se zastav. Tobě ráda přispěji. ;o)
Není dobré…říkat komukoliv: „Mám jenom tisícikoruny.“ To si koleduješ o loupežný přepadení se zbraní v ruce. Nemusí to být rovnou Colt nebo Mauser, takový Sig Sauer docela stačí, nemluvě o věhlasné zbrani našich západních sousedů, o automatické pistoli značky Heckler & Koch.Ale jinak moc hezký příspěvek…:o)Ještě nevím, co je to OpenID, tak tohle odešlu a pak na to zkusím kliknout.
Yfčo- tohle je fakt hodně známá postava. 🙂 Dost často jí potkávám, nesmíš na ní vůbec reagovat, protože pak je dost vlezlá. Ale nebude to asi bezdomovec, spíš jenom alkoholička.
To je naprosto typické… Sám jsem kolikrát přispěl starším bezdomovcům, protože si myslím, že v pokročilém věku už je těžké znovu se postavit na nohy a asi to nemají lehké. Ale takovou ženskou bych nepodporoval. Jinak, hezkej blog!
pohodářkato musela bejt…
Taky jsem se pozastavila nad tím, že říkáš, jak máš tisícovky, ale Montrealer mě předběhl:o). Fakticky bych se nedivila, kdyby na Tebe po pohovoru nečekal ještě slušný pán v obleku a s pistolkou v ruce! Jinak já jsem dávala pravidelně jednomu čistě oblečenému, střízlivému (když jsem ho viděla) bezdomovci, který prodával časopis Nový prostor před obchodem, desetikačku (nebo pětikačku) z vozíku. Říkala jsem si, že si aspoň zkouší vydělat a že to asi má na nocleh, když je tak čistý a netáhne z něj alkohol… Asi po třech měsících už to z něj pěkně táhlo a čistý nebyl. Přestala jsem se sponzorstvím. Ještě někdy dám, ale ale těm, co opravdu vypadají špatně, určitě bych nedala ani pětník (kdyby samozřejmě ještě existoval) mladíkovi s kokrhelem, který si řekne o „pár drobáků“…
Humhale…… tož, to byla. ;o)
Montrealere…… v momentu, kdy jsem říkala, že mám samé tisícovky, se nikdo podivný v našem okolí nenacházel… I když je samozřejmě možné, že by ona žebrající dáma mohla dát někomu echo. Vidíš, to mne v té chvíli vůbec nenapadlo. :o)
Tazinko…… viz má odpověď Montrealerovi [21]Já jsem taky sponzorovala jednoho Novoprostoráka, bylo to v době, kdy jsme jezdili nakupovat do Delvity. Doufám, že neskončil jako ten tvůj. Ověřit to ale nemůžu, anébrž poživatiny již delší dobu nakupujeme jinde.
Yfčo, já mám školu vedle azylového domu – to je pak po ulici slalom mezi žebrajícími. Nedávám jim nic – jednak studuju a peněz nemám nazbyt, jednak je pak vídám opilé. Většina jich je tam totiž asi stejně dlouho jako já ve škole – takže čtvrtý rok… Svého času jsem kupovala Nový prostor od jednoho prodejce, který měl vždycky puštěný magneťák a zpíval dechovky. Minulý rok v zimě ho kdosi zavraždil. Proč, jsme se z novin nikdy nedověděli. Od té doby už Nový prostor nekupuju. Zaprvé zdražil a za druhé – nikdo už mi ho nenabízí s tou grácií.
Lhát se nemá. :-Sám se od jisté doby držím své věty pro takové situace: „Nemám na zbyt.Přeju pěkný den.“Mluvím tedy pravdu a jsem slušnej na slušné.Ostatní ignoruju.alien
Nikomu nic2x jsem se nechal napálit, jednou jsem jednomu udělal nákup, byl čistý, netáhlo to z něj. Pracoval u Komwagu, to mi říkal a že mu chybí do výplaty. Dal jsem mu adresu do práce, kam slíbil poslat peníze. Výsledek? Neposlal nic. Párkrát jsem jej viděl z tramvaje, jak jede s takovou tou popelnicí a zametá pro ten komwag. Prostě slib nesplnil.Podruhé jsem koupil na nádraží v Holešovicích jízdenku asi za 300 stovky. Prý ho okradli o doklady a peníze a jízdenku. Chlap si vzal číslo účtu a nic. Podle mě jízdenku vrátil a prachy propil.Nikomu nic a tečka.Od té doby nikomu nic.
A ja im to doprajemNo a ja im drobné skoro vždy dávam, ak mám. Byť bezdomovcom je smutná a skoro bezvýchodisková situácia. Tiež často sú to ľudia rôzne duševne chorí, ktorí nie sú schopní si pomôcť. A že si za tie darované peniaze kúpia fľašku? Často áno. Ale vôbec sa im nečudujem a byť na ich mieste asi robím to isté. Ten alkohol navodí aspoň na chvíľu pocit maličkého šťastia, ktoré inak v celom živote nemajú. Je to teda pre nich chvíľkový únik zo smutnej reality. A ja im to doprajem.