Prodám levně granát

Kdysi jsme se v jednom litvínovském restaračním zařízení setkali s podivným člověkem…

Před sedmi roky se Jirkova babička dožila šestaosmdesátin. Bydlela v té době již několik let v domově důchodců v Meziboří u Litvínova, kam se rozhodla odstěhovat hned poté, co ovdověla. Přes svůj požehnaný věk to byla neobyčejně čiperná a upovídaná dáma.

Strávili jsme s ní příjemné odpoledne, během něhož si od plic zanadávala ("Ivanko, Jiříčku, můžete mi vysvětlit, co vy, Pražáci, tom vašem parlamentě furt vymejšlíte za kraviny?") a vypila litřík krabicového vína spolu s několika panáčky becherovky ("Jenom ten Zeman mi je z těch politiků sympatickej, protože chlastá!"). Když jsme se dostatečně vzájemně užili, naskládali jsme babičce do skříně přivezené životabudiče (becherovku a krabicové víno).

"Pět litrů vína, to je od vás moc hezký, děti," pravila babuška spokojeně a v očku se jí zaleskla slzička dojetí, "ale ty velký becherovky jste klidně mohli přivézt tři!"

Přislíbili jsme, že příště dovezeme mnohem objemnější zásobu lihovin, rozloučili jsme se a sjeli do Litvínova, abychom navštívili i švagrovou Zlatu a neteř Marcelku.

"Vy se chcete ještě dneska vrátit do Prahy?" podivila se Zlata, když jsme dopili kafe a zvedli svá fyzična z pohodlné sedačky. "Zůstaňte tady do zítřka, vždyť jsme se sto let neviděli. Skočíme někam na pivko a pokecáme si."

V té době jsem ještě chlastala jako zájezd (pro dobrovolnou abstinenci jsem se rozhodla až o několik měsíců později), proto jsem samozřejmě souhlasila. Ani Jiřík nebyl proti. Za chvíli jsme my tři dospěláci vyrazili do nedaleké hospůdky, zatímco Katka zůstala doma s Marcelkou.

Prostředí bylo docela sympatické a pivo nám chutnalo. Živě jsme probírali události několika posledních měsíců, během nichž jsme spolu nebyli v kontaktu.

Pár minut před půlnocí se k našemu stolu připotácel rezavým mokem značně upravený čtyřicátník.

"Čau, já jsem Jarda, můžu si k vám přisednout?" zamumlal a okamžitě sebou plácnul na volnou židli. "Nesbíráte náhodou věci po fašounech?" zeptal se. "Nechcete něco koupit?"

Tvrdil nám, že se svými kamarády už několik let hledá po lesích munici, jež zůstala v zemi po Němcích, kteří v Litvínově a přilehlém okolí řádili za války.

"Neříkej mi, že jste něco vykopali," oponoval mu Jirka, "já jsem tady chodil víc jak dvacet let na houby a ani jednou jsem nešlápnul na minu!"

Mužíček ponořil pravou ruku do umolousaného batohu, který ležel u jeho nohou, a chvíli se v něm naslepo přehraboval. Pak hodil na stůl mezi půllitry rezavý granát.

"A tohle je slepičí vajíčko, jo?" prohlásil a spokojeně se zašklebil. "Levně vám ho prodám."

"Ježíšmarjá, dejte to okamžitě pryč," zvolala Zlata zděšeně a odstrčila nebezpečnou věc od sebe.

Granát se dokutálel k popelníku, na němž odpočívaly dvě zapálené cigarety, což zase postrašilo mě. Stačil lehký kmit pravou rukou a granát doskákal zpátky k vyděšené Zlatě.

"Krucipísek," zvolala a hodila granát Jaroušovi do rozkroku.

"Hele, to nemůže vybouchnout, já jsem totiž urval pojistku," ujišťoval nás Jaroušek dobrácky a v ruce přitom vítězoslavně třímal zkorodovaný kousek železa.

Jiřík prohlásil, že to není žádná nefunkční atrapa, což jako správný záložák pozná na první pohled. Se Zlatou jsme pohrozily, že opustíme lokál, neboť nemíníme sedět s granátem u jednoho stolu.

"Dobře, tak já ho teda uklidim," rezignoval čtyřicátník a zbavil nás smrtelného nebezpečí. Potom opět pár vteřin lovil v batohu a za chvíli svíral v ruce patronu, která (na rozdíl od granátu) vypadala jako nová.

"To jsme taky vykopali dneska," pronesl pyšně, "s tím by se ještě klidně dalo střílet."

Přestože jsme se Zlatou zvolaly, že mu věříme, vysypal do popelníku střelný prach a škrtnul sirkou, aby dodal svým slovům váhu. Z vajglovače vyšlehl obří plamen, který láskyplně olíznul dřevěné obložení stropu. Zvedla jsem oči. Nad našimi hlavami se černala skrvna docela solidních rozměrů.

Čekala jsem, že budeme potupně vyvedeni, ale majitelka hospody, která byla společensky víc unavena nežli většina štamgastů, se na nás jenom přiopile usmála a zeptala se, zda si dáme další pivo. Nejspíš byla na podobné výstřelky zvyklá.

"Pěkný, že jo!" pochválil se Jaroušek a znovu ponořil jednu z horních končetin do batůžku.

"Hele, to snad už stačilo," povídám, "nechceš to tady doufám zapálit…"

"Dyť je tady na chodbě hasičák," zachechtal se. "A já jsem navíc dobrovolnej hasič. Eště mám pěknej prsten, koukni se," dodal a strčil mi pod nos pravou ruku. Na jeho dlani ležel prsten ozdobený umrlčí lebkou.

"Ten nosili esesáci na levým prsteníku," vysvětloval, "prodám ti ho levně. Je to lepší než ten tvůj snubák."

Zakroutila jsem zamítavě hlavou. Obrátil se s nadějí v oku ke Zlatě. Ani ta ale nejevila nadšení.

"No tak nic," řekl zklamaně a strčil prstýnek do kapsy. Potom popadl batoh spolu s nedopitým pivem a přesunul se k vedlejšímu stolu. Když i tam položil na upatlaný ubrus granát, raději jsme zaplatili a vypadli ven.

0 komentářů u „Prodám levně granát“

  1. To byl teda týpek! :-)) A ta babička nemá chybu – rozesmály mě její poznámky. 🙂

  2. Na granát bych se tomu chlápkovi vykašlal, ale ten prsten měl pro sběratele docela slušnou hodnotu. Šlo asi o prsten SS s umrlčí lebkou (Totenkopfring der SS) zavedený Heinrichem Himmlerem 10. dubna 1934 jako výraz jeho osobního uznání. Byl udělován až do října 1944, dostalo ho podle pramenů asi 14500 mužů. Každý prsten byl navržen a ručně vyroben zvláště pověřenými zlatníky, kteří pracovali pro firmu Otto Gahr v Mnichově. Na vnitřku prstenu byla vyryta písmena S.lb. jako zkratka pro Seinem lieben (mému drahému), pak následovalo příjmení držitele, datum udělení a signatura H. Himmler. Pokud držitel prstenu umřel, příbuzní si ponechávali darovací listinu, ale prsten museli odevzdat. Byl pak uložený na hradě Wewelsburg do svatyně držitelů prstenů s umrlčí lebkou (Schrein des Inhabers des Totenkopfringes). Když byl vyznamenaný degradován, suspendován nebo vyloučen z SS, nebo odešel do výslužby, musel prsten i darovací listinu vrátit na Personalhauptamt SS.

  3. Vždy ma udivovali ľudia so záujmom o druhú svetovú vojnu. Mám vo svojom okolí zopár takých, čo majú doma plno kníh o vojne. Divná záľuba.

  4. Yfčoto bylo tenkrát, jak v novinách psali, že někde vyletěla do vzduchu hospoda?

  5. Honzo…… díky za vysvětlení, avšak raději si na svém levém prsteníčku ponechám snubní prsten. Má pro mne daleko větší hodnotu než onen prsten s umrlčí lebkou. Jen pro zajímavost: na vnitřku prstenu mám vyryto jméno Jirka spolu s datem sňatku a taktéž mám darovací listinu (je nadepsána „oddací list“). Doufám, že nebudu degradována, suspendována, případně vyloučena, a tudíž si onen prsten ponechám až do smrti smrťoucí (jak by řekla moje máť)… ;o))

  6. deepe…… každého zajímá něco jiného, někdo holt sbírá brouky, jiný holky, další zase třeba knížky o válce.

  7. Jirko…… Jaroušek v tom asi neměl prsty, anébrž byl přece dobrovolný hasič a měl to tudíž plně pod kontrolou! :o)

  8. Můj bratr našel takový granát v lese a pak se ho s kamarády snažili rozebrat. Jeden z nich přišel o pár prstů, další byli potrhaní. Bylo jim tenkrát deset.

  9. ErzgebirgeV Litvínově se takových tajemných hledačú dobrodruhů pohybuje vícero.Pár jich znám osobně.Až přijdou dlouhé zimní večery, tak vám budu vyprávět…

  10. Nejlepší bylo, když…vybuchl střelný prach a kantýnská se jen zeptala, zda chcete další pivo. Babiččiny alkohlické hlody byly rovněž k popukání.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *