Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola…

V září 2000 se v Praze konalo zasedání Mezinárodního měnového fondu. Praha byla plná policajtů a my jsme vyrazili naším plechovým miláčkem na víkend za Prahu…

23. 9. 2000 / sobota

Při snídani jsme jedním okem sledovali dění na olympiádě. Je vskutku příjemné rosit se nad krajícem chleba, zatímco se jiní potí na atletické dráze. Zrovna když jsem přemohla poslední sousto, Honza Železný vypálil svým soupeřům rybník a získal pro naše barvy druhou zlatou medaili.

Po příjemném dopoledni jsme naházeli do auta věci (je neuvěřitelné, co vše se do favorita vejde), Jirka sedl za volant a vyrazili jsme do Struhařova. Ještě jsme nestačili opustit velkoměsto, když na vozovku vkročili dva uniformovaní policisté a donutili nás zastavit u chodníku.

"Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola, připravte si doklady od vozidla a řidičský průkaz," řekl menší z dvojice.

Jiřík si odepnul bezpečnostní pás, vnořil ruku do kapsy u kraťasů, potom se naklonil ke mně a zděšeně zašeptal: "Ivo, průser, já asi nemám doklady! Doufám, že jsem si je dal do tašky."

Když z přeplněného kufru konečně vyhrabal svoji aktovku, zjistil, že má jenom papíry na auto. Občanka spokojeně odpočívala doma, v zadní kapse jeho kalhot spolu s řidičákem. Protože bylo teplo, vyrazil v kraťasech a doklady si zapomněl vzít s sebou.

Vystoupila jsem z auta, abych dosvědčila, že můj choť byl komisí uznán za svéprávného a tudíž vlastní příslušné písemnosti. Jirka smutně trčel nad policistou.

"Pane řidiči, vy nevíte, že máte u sebe mít občanský průkaz a řidičský průkaz?" zeptal se přísně drobeček. "Navíc je tady to zasedání, jsou zpřísněný vopatření, tak byste měl bejt schopnej prokázat totožnost!"

Jirka zkroušeně pravil, že za jeho prohřešek může teplý začátek podzimu. V tu chvíli vylezla z auta i Káťa (když předtím odhodila na klec s morčaty dvě tašky, jimiž byla zavalena) a prozradila, že se řítíme za babičkou.

"Uděláme to tak, že vám dám pokutu sto korun, za volant si sedne manželka a pojedete dál," vyřešil druhý policista prekérní situaci.

Jiřík smutně pokyvoval hlavou, zatímco jsem prohlásila, že mám jenom padesát korun (což byla ovšem pravda).

"Já jsem nechal doma i peněženku," konstatoval Jirka suše a dodal: "Ale stejně je v ní jenom dvacka, protože už jsem dva měsíce nedostal výplatu." Nelhal. Pracoval tehdy ve firmě, která byla v konkurzu a tak nějak jí na výplaty zaměstnancům nezbylo.

V tu chvíli do debaty zasáhla Káťa. Chytila mne za ruku a smutně vyhrkla směrem k policistům: "Ale my jsme opravdu chudý!"

Drobeček se pobaveně usmál a zeptal se: "Nemáte peníze a jedete k babičce, jo?!? A za co jste si koupili benzín, he?"

Nahodila jsem výraz vzbuzující těžký soucit. "Benzín jsme kupovali před měsícem, když jsme ještě měli prachy. Teď  je nemáme, tak jedeme k mý mámě. Ona nás bude o víkendu živit. Je to blbý, ale je to tak…"

Policista spočinul okem na mých džínách. Z díry na levé nohavici se mi úspěšně dralo kostnaté koleno, pravá kapsa byla lehce natržena.

"Tak víte, co? Až budete mít peníze, tak vezmete holčičku do cukrárny a za tu stovku jí něco koupíte," řekla ruka zákona a podala mi doklady od vozu. "A teď jeďte!"

Uctivě jsme poděkovali a nasoukali se zpátky do auta. Seřídila jsem si zrcátka, obtočila jsem kolem propadlého hrudníčku bezpečnostní pás a zařadila jedničku. Ve zpětném zrcátku jsem spatřila policisty. Dívali se za námi a kroutili hlavou.

Po pár metrech se ozval Jirka: "Člověče, ono je ani nenapadlo zeptat se, jestli máš vůbec řidičák!"

"No jo, to je fakt," povídám.

"Stejně mi naprdíte a žádnej dort mi hned tak nekoupíte," zavrčela za mými zády Kačaba a zatvářila se jako týrané dítě.

Měla pravdu. Dort dostala až o několik měsíců později ke svým dvanáctým narozeninám…

Vytrženo z Yfčina téměř intimního deňýčku.