Občas mi tetka Smůla skočí na záda a spokojeně se tam (mrcha jedna nepříjemná) usalaší. Naštěstí to nedělá příliš často.
Nevím, čím to je, ale již několikrát se nám s manželem stalo, že jsme si za ušetřený peníz pořídili něco nového, avšak naše radost byla brzy zkalena tím, že novinka přestala do týdne plnit svoji funkci.
Poprvé se tento fenomén objevil v roce 1979, kdy jsme s Jírou investovali veškeré úspory do fungl nové Škody 120L. Dali jsme za ni téměř šedesát tisíc, což nebylo tehdy zrovna málo.
Jezdili jsme v té době v deset let starém embéčku, jemuž jsem říkala Břeťa. Motor sice stále šlapal jako hodinky (i když chlastal o něco víc oleje, než udával výrobce), jenomže rez již spokojeně posvačila značnou část karosérie. Když jsem jednoho dne projela mírně hlubokou louží a musela jsem potom půl dne sušit luxusní obuv z národního podniku Svit Gottwaldov (po odkrytí koberečku pod nohama řidiče na mne zamrkala díra velikosti dětské hlavičky), bylo o nákupu nového vozu rozhodnuto.
Devatenáctého prosince onoho roku jsem proto zaskočila do Mototechny pro nové přibližovadlo. Dostalo jméno Tonda, anébrž ten den se narodil Antonín Zápotocký. Celá naše rodina a dobrá půlka paneláku, v němž jsme žili, tenkrát obdivovala novotou vonící poslední model boleslavské automobilky. Rozhodli jsme se, že Břeťu prodáme až v březnu, kdy půjdou ceny ojetin zase nahoru. V té chvíli jsme netušili, jak dobře jsme udělali…
Druhý den ráno, tj. 20. prosince 1979, jsem skočila za volant a chystala se na první cestu. Nedojela jsem daleko. Po padesáti metrech Tonda přestal vrčet. Na laně jsme ho pomocí Břeti odtáhli do prodejny a dožadovali se zprovoznění naší limuzíny. Brzy se ukázalo, kde soudruzi z ČSSR udělali chybu: odumřela cívka. Od té doby Tonda spokojeně brumlal a sloužil víc jak dvanáct let. Potom nám švagr prodal rok a půl starého favorita, s nímž polykáme kilometry silnic dodnes (asi vás nepřekvapí, že po pár měsících nám ho šlohnul nějaký hajzlík a prodal ho s kradenou SPZ a padělanými doklady nic netušícímu chlápkovi, který s ním půl roku jezdil – řidiče policie při běžné kontrole odchytila fa Fandu nám ve značně zbědovaném stavu vrátila).
Během záruční doby nám poté vypustila duši ještě televize a jeden z počítačů. Pomalu jsem začínala být nervózní, protože už víc jak dva roky nám nové (i staré) spotřebiče bezchybně fungovaly. Netušila jsem, že si tetka Smůla pomalu začíná brousit svoje ostré drápky…
Před necelými čtrnácti dny jsme museli koupit tiskový server makající v síti – odešel totiž paralelní port u sedm let starého počítače (říkáme mu Alfík), na němž každý den pracuji.
Bylo to nejrychlejší i nejlevnější řešení problému, protože tiskárna, jež byla k portu připojena, má sice starší datum narození, avšak pracuje naprosto spolehlivě.
V neděli ráno jsem se chtěla vrhnout na účtování a daňová přiznání, abych dohnala manko ze soboty, během které jsem si udělala volno a slavila jsem s příbuznými devatenácté narozeniny mé dcery. Přestože jsme našeho miláčka ještě v sobotu pozdě večer bez problémů používali a zcela korektně jsme ho uspali, vůbec se nerozběhl. Zkrátka a dobře, v tichosti chcípnul.
Oznámila jsem poněkud neurvale smutnou skutečnost svému choti. Zeptala jsem se ho totiž, co dělal na mém počítači za experimenty. Mám dojem, že jsem použila i slovo zase. Když jsme se úspěšně dohádali a omluvili se za silnější výrazy padající na obou stranách, Jíra zjistil, že odešlo srdce compu. Záležitost s paralelním portem byla varováním: mělo nás napadnout, že brzy přestane makat celá deska.
Naštěstí žijeme v době, kdy existuje nedělní prodej. Navíc měl u nás doma mrtvý počítač kamarády, kteří nám umožnili hledat na internetu. Stejnou základní desku jsme již u našeho oblíbeného prodejce nenašli. Pořídili jsme tudíž novou od kvalitního výrobce (GIGABYTE P35C-DS3R – P35/ ICH9R). Do ní samozřejmě nepasoval starý procesor, a tak jsme byli nuceni zakoupit jiný (také Pentium, avšak s daleko lepšími parametry, než jakými oplýval ten původní). Ještě bylo třeba vybrat dobrou paměť. Rozhodli jsme se pro 2GB DDR2 667MHz PC6400 A-DATA.
Vybrala jsem z bankomatu pět tisíc a skočila do Alzasoftu, který sídlí nedaleko našeho bydliště.
Hned jak jsem dorazila domů, dal se Jíra do práce.
"Hele," povídá mi po chvíli, "nechtěla bys tam dát lepší grafickou kartu? Když už se v tom šťourám…"
Nebyla jsem proti. Stejně jsme uvažovali o tom, že letos koupíme výkonnější počítač. Tak proč neudělat zatím z toho starého kapku lepší mašinu?
Objednali jsme kartu ASUS EN8800GT/HTDP a k ní přidali silnější zdroj.
Jirka mi třesoucí se rukou podal tisícikorunu a já jsem zamířila k bankomatu pro dalších pět tisíc. Když bankomat místo peněz vyplivl lísteček s oznámením, že mám zvolit jinou částku, jelikož nemůžu jít nad týdenní limit, uvědomila jsem si, že jsem ve středu vybírala čtyři tisícovky a mohu si tudíž vyzvednout už jenom jednoho Palackého. Mám sice doma v šuplíku další kreditku, na níž je týdenní limit dokonce dvacet tisíc, avšak tu nepoužívám, neboť jsem někam založila lísteček s důležitými číslicemi…
"Jiříku, máš na kontě čtyři litry?" otázala jsem se opatrně svého muže, když jsem se vrátila domů. "Já si můžu dneska vybrat už jenom litřík."
Pokrčil rameny. "No, doufám, že tam něco je. Vezmi si moji kartu a mazej ty věci rychle koupit, ať to můžu dát dohromady!"
Během půlhodiny jsem zruinovala Jírův účet (zbylo mu tam necelých sedm stovek) a doplazila jsem se do našeho panelákového brlohu s dalšími komponenty. Potom jsem (coby milující manželka) svému choti přes expresní linku poslala na konto pět tisíc a šla jsem se podívat, jak je s opravou počítače daleko.
"Tak a máš to hotový," zamumlal spokojeně, jakmile jsem vplula do pokoje, "můžeš to zapnout."
Stiskla jsem slavnostně vypínač. Nic. Pátravým očkem jsem prověřila, zda je Alf připojen pupeční šňůrou k zásuvce a pak jsem znovu píchla ukazováčkem do vypínače. Počítač byl mrtvý.
"Zapojil jsi všechno správně?" zeptala jsem se.
Jirka pokýval hlavou. "Určitě. Pro jistotu to ještě zkontroluju. Asi odešel vypínač."
"Člověče, to vypadá na mrtvou desku," konstatoval po půlhodině, během níž zjistil, že je vše na svém místě, vypínač je funkční a počítač se nerozeběhne ani se starým (fungujícím) zdrojem. "Je to ale divný," kroutil kebulí, "protože Gigabyte je renomovanej výrobce, kterej desky testuje. Nedá se nic dělat, hoď mě autem i s počítačem do Alzasoftu."
Když jsme reklamačnímu technikovi prodejce vylíčili, co nás k nim přivádí, upřímně se divil.
"My ty desky prodáváme už pěkně dlouho a jsou spolehlivý. Ještě jsme na ně neměli ani jednu reklamaci. Jděte na montáže, ať se na to kolega podívá, třeba bude vadný zdroj, nebo tam bude jiná kulišárna, oni vám to asi za menší poplatek otestují."
"Vypadá to fakt na desku, zapojený to máte dobře," dozvěděli jsme se po testu počítače. "Já vám ji vymontuju, jděte s ní zpátky na reklamace, vymění vám ji."
Během dvaceti minut jsme měli novou základní desku v břiše našeho staronového miláčka.
Konečně se rozeběhl. Ke cti prodejce nutno podotknout, že jsme za diagnostiku závady a za montáž nové desky nic nepla
ti
li, ač je to normálně placený úkon. Poděkovali jsme a rozjeli se k domovu.
Alf už třetí den funguje bez problémů. Nevím, zda mám dál šetřit na nový počítač. Bojím se, že se na něm v záruční době objeví nějaká závada…
:))Teda, Yfčo, ty seš fakt klikař! :))) Tvoje vyprávění mě pobavilo, je skvělý, že i v takovejch chvílích neztrácíš smysl pro humor. :)Já jsem si takhle jednou koupil televizi. V prodejně mi jí předváděli, bezvadně chodila, ale doma po půlhodině klekla. Tak jsem jí zabalil a mazal jsem zpátky. Vyměnili mi jí za jinou a ta už naštěstí chodila. Jinak se mi nikdy nepodařilo – jako tobě a tvýmu manželovi – koupit nic, co by za pár dní kleklo. 🙂
A ten novej počítač si klidně kupte. Pořád přece smůlu mít nemůžete! Víš jak se to říká o tom štěstí? 🙂
To bych neřekla,jak napínavě se dá popsat nákup počítače a následná reklamace! 🙂
Jardo…… „klikař“ asi opravdu jsem, ale jsem naštěstí „věčnej optimista“, takže mne podobné věci sice na chvíli rozhodí, ale za chvíli se zase složím do původního stavu. ;o) Pokud jde o nový počítač, tak s jeho nákupem (respektive s nákupem jednotlivých komponentů, anébrž Jíra mi ho složí) ještě asi chvíli počkám, i když je pravda, že Štěstěna sedne občas i na vola… :o))
Manželko…… bylo to něco jako kapku nepovedený akční film, v tom máš pravdu… ;o)
GIGABYTE je fakt hodně dobrá firma, taky mě překvapuje, že ta základovka byla vadná. Ale když je někdo smolnej jako ty, tak si holt tu jedinou vadnou mezi tisícema fungujících koupí. :-)))
Honzo…… možná je to vůbec první deska, která se jim nepovedla. Moc bych se temu nedivila… ;o)
Po delší době jsem sem opět zavítal – tady vám přibylo novinek! Základní desku Gigabyte mám bohužel i já ve svém novém počítači, od Vánoc mi to chodí, akorát zatuhla zvuková část, tak mi tam dodavatel přidal externí zvukovou kartu, samozřejmě za mírný peníz. S ní mi to fachčí dobře a úspěšně s ní brouzdám po YouTube přepnutém na němčinu, protože anglicky jsem se v tom našem bývalém socialistickém školství jaksi opomněl naučit a teď už na další jazyk nemám makovici (rozuměj hlavu).Pozdravuju Yfču a všechny příznivce tohoto Hlodníku, který nikdy neumírá…:o)
Akce s pocitacem….Ahoj Yfco, tve clanky ctu uz dlouho. Vzdycky se pobavim. Ja jsem zazila podobnou akci s pocitacem taky. Moje situace byla o to horsi, ze mi pocitac vybouchl tesne pred odevzdanim diplomky 🙁 Samozrejme, ze jsem data nemela nikde jinde zalohovana (od te doby zalohuji jako diva). Byla taky nedele a ja dopisovala posledni kapitolu, najednou prask….cerna obrazovka. Pobledly oblicej, kapky potu na cele, no krve by se ve mne nedorezali v te chvili 🙂 Nastesti se, po rozebrani pocitace, podarilo data do diplomky zachranit a ja jsem ji mohla hned v pondeli vytisknout a slavnostne odevzdat na studijnim oddeleni 🙂