Před časem jsem se vracela z toulek za svými zákazníky krtkem. Chtěla jsem uniknout usmrkanému počasí, které už pár dní okupovalo moje rodiště. Navíc jsem doufala, že si pár metrů pod pražskou dlažbou v klidu přelouskám noviny, neboť jsem tou dobou neměla čas sledovat, co se děje doma a ve světě.
Vkročila jsem do soupravy, fyzično jsem pohodila na nejbližší volné místo a dala se do čtení. Jakmile jsem okem pohladila první titulek, zaskřípal vagonem chraplavý hlas a zeptal se, zda někdo nemá chuť na panáka.
Zvedla jsem hlavu. Šikmo přes uličku dřepěl bezdomovec mírného vzrůstu i zápachu. V levé ruce držel iron, v pravé třímal zpola vypitou dobrou vodu.
"Nechcete si cvaknout, milostivá?" naklonil se k nafintěné třicátnici, která seděla naproti němu.
Dáma zareagovala grimasou, z níž bylo zřejmé, že se jí minimálně třikrát převrátil žaludek naruby, vstala a odešla na druhý konec vagonu.
Bezdomovec pokrčil rameny a otočil se k lehce ochmýřenému mladíkovi, jenž se klátil nad ním. "Hele, ty taky nechceš loka? Cvakni si!" vybídl ho a natáhl k němu ruku, v níž držel nedostižný čistič okenních tabulí.
Puberťák odmítavě zakroutil hlavou a zašklebil se.
"To je lepší jak zelená," poučil ho bezpřístřešní muž přátelsky a řádně si lokl ironu. Potom hlasitě říhl. "Dobrýho frťana musíte zapít sodovkou, abyste se brzo nevožrali," instruoval nás a přiložil k ústům lahev s dobrou vodou.
Během dvou stanic zmizel namodralý mok v jeho útrobách. Na Sokolovské se s námi rozloučil, popadl ušmudlanou igelitku a vypotácel se z vagonu na perón. Asi šel sehnat další iron.
Když jsem tuto poněkud drsnou historku vyprávěla jednomu kamarádovi narozenému koncem padesátých let, zasněně se zahleděl do neznáma a potom pravil: "Iron fakt neni jako nouzovka špatnej, pili jsme ho na vojně. Ale takový topinky na induloně, to je žrádlo!"
Ironse před konzumací upravoval, aby ztratil pachuť, tzv. „vocas“. Bochníku chleba se uřízly oba konce. A pak se nasvislo nahoře vydlabal žlábek, nalil se do něj modrej Iron, vyždímal a dole už odkapávala čirá tekutina, tvářící se jako regulérní alkohol. No, ochutnal jsem to akurát jednou a nic moc… 🙂
ANo!!Toto je správná klasická historka, nad níž moje srdce sentimentem plesá 🙂http://martas72.blogspot.com
aTeo…… čéče, koukám, že to byl přímo rituál! Docela by mne zajímalo, zda se tím chlebem ještě dalo vycídit okno. Ptám se coby správný ekonom… ;o)
Marťasi…… tož, nechceš se zastavit na frťana ironu, haby sis oživil vzpomínku na mládí? :o))
3Asi jo, ale nejspíš nebyl zaznamenán případ, že by to někdo zkoušel… 🙂
Teda to jsou, panečku, experimenty, to nemá chybu. Tomu chybí už jen stylové „Dobré chutnání (a bez povídání)“ na konci 🙂
Já mám dost :o), po Ironu se dá i namazat??? Pořád nemohu uvěřit, že by to doopravdy někdo mohl pít.
Felixo…… já jsem se kapku pomocí googláče porozhlédla po internetových ostrůvcích a na jednom z nich jsem našla zajímavé pojednání o alkoholicích. Autor tam tvrdí, že pokud jsou ti nešťastníci v tzv. konečném stadiu a nedostanou se k normálnímu alkoholu, tak pijí iron nebo okenu. Jestli se tím svinstvem dá pořídit parádní opice, to netuším. Ale za půllitr ironu dáš něco kolem dvacky… ;o)
opice se Ironem přivodit nedá, ale zato je ti prý pak blbě jak po pořádný opici. Topinky na induloně jsem viděla v praxi smažiti i pojídati, leč nenašla jsem odvahu ochutnat to. Jsem ráda, že v tomto nostalgickém článku Yfča použila název stanice Sokolovská…
No teda!Sem se budu vracet. Velice poucne. Diky.
Alfo…… já vím, že už je to fůru let Florenc, ale když jsem tenhle hlod psala, tak se mi v kebuli otevřel šuplík se Sokolovskou. Holt stárnu… ;o)
Nějaká hloupá Florenc…Mnoho let jsem vystupoval na Mládežnické, takže když jsem jel znovu po dvaceti letech a ono to říkalo, že Pankrác, tak jsem nevěděl, jestli to je to nebo tamto …Netuším, proč by se Ironem nedala přivodit opice [9]. Netuším, kolik tam je lihu přesně, ale tipl bych to na dobrých 20 procent.
:-)))Yfčo, ani nevíš, jak jsem rád, že už zase píšeš. 🙂 Já jsem ještě na základce s klukama zkoušel iron pít, je to fakt hnus. Opici jsme nikdo neměli, zato nám bylo pár dní pořádně blbě. 🙂
Martine…… i já jsem na základce se svými spolužáky různě „experimentovala“, avšak na iron (naštěstí) nedošlo. :o))
Hezká historka 🙂Píšeš dobře a vtipně, dal jsem si tě do čtečky, aby mi nic neuniklo. Teď se jdu ještě podívat na na tvoje další články.
Honzo…… díky za lichotku. Doufám, že se nebudeš nudit. :o)