Chodíme sice za Jiříkem do nemocnice každý den, na pokoji má docela příjemné parťáky, ale jemu se i tak stýská po domově. Moc dobře to znám, sama jsem před lety proležela na Bulovce tolik času, že jsem se bála, aby mi na hýžďový sval nenačmárali inventární číslo.
Tenkrát byly návštěvy povoleny pouze ve středu a v neděli, mimo tyto dny na oddělení neproklouzla ani myš. Pokud jste umírali a chtěli jste se před poslední cestou rozloučit s příbuznými, museli jste počkat. V současné době většina nemocnic umožní potěšit marody příbuznými a přáteli každý den, což je skvělá věc.
Přesto se můj milovaný choť zatoužil podívat alespoň na chvíli domů. Předevčírem proto nesměle zaťukal na dveře službu konající lékařky a poprosil: „Paní doktorko, potřeboval bych na odpoledne tak na tři čtyři hodinky propustku. Musím si něco nutně vyřídit.“
„Vyřídit?“ otázala se. „A kdepak?“
„Na úřadě,“ zalhal Jíra.
„Vymyslete si, pane Pé, něco lepšího,“ řekla doktorka přísně a zamračila se.
Jiřík se zamyslel a odvětil: „Víte, ty moje ženský maji doma děsnej bordel a volaly mi, abych jim to koukal přijít uklidit.“
„Tak to jo, to už je lepší,“ pravila žena v bílém plášti a podepsala mu propustku.
Nechápu, proč se na nás včera tak divně dívala, když jsme ji s Káťou potkaly na chodbě oddělení, kde Jiřík dočasně přebývá…
Vidim, že kam vlítnete, tam je sranda. :))) A vo vo vo tom to je! 🙂
Doufám, že doma během tý vycházky stačil uklidit. :-))
Ta sestřička byla až moc chápavá…proč asi?:o))
bíno…… chápavá byla doktorka. Nejspíš u nich doma uklízí manžel. :o))