Inu, nepříjemná hláška. Každý z nás doufá, že ji nikdy neuslyší…
Moje bývalá zákaznice, která se po několika letech podnikání rozhodla, že se raději nechá zaměstnat jako prodavačka, mi před nedávnem vyprávěla o jedné své kolegyni, chronické, téměř neskutečné bordelářce. Ta dívčina (budu jí říkat třeba Eva Nováková) má ještě jednu nectnost: chodí do práce pozdě.
Jednoho sychravého podzimního dne se Evička po velmi dlouhé době přiřítila do práce sice včas, ale byla neučesaná, svetr měla naruby a poněvadž si nestačila na ksicht namalovat lepší hubu, vypadala prý jako zombie.
"Děvče, dřív než se zapojíš do pracovního procesu, jdi se trošku zušlechtit, nebo nám odradíš všechny zákazníky. Takhle mi sem nechoď," pokárala ji šéfová.
Eva si ve skladu svlékla svetr, prohrábla si bujnou kštici prstíky a na víčka si nanesla kapku modře. Když byla s výsledkem svého snažení spokojená, šla se věnovat zákazníkům.
Kolem poledne zazvonil v prodejně telefon. Evuša ho s úsměvem zvedla.
"Drogerie, u telefonu Nováková."
"Vykradli vám byt," vyhrkla do sluchátka Evina sousedka, "honem se seberte a přijeďte domů!"
Evička zezelenala, potom vylíčila prekérní situaci šéfové a rychle na sebe hodila kabát. Před prodejnou zamávala na první taxi, které jelo kolem a vyrazila k domovu. Když celá roztřesená vyjela výtahem do čtvrtého patra a vešla do pootevřených vstupních dveří svého bytu, policisté právě sbírali otisky a vesele cvakali foťákem.
"Dveře jsou sice neporušený," pravil jeden z nich, "ovšem pro zkušenýho bytaře není problém překonat tak jednoduchej zámek. Měla byste si sem dát, mladá paní, něco lepšího."
Mlčky pokývala hlavou a nahlédla do ložnice. Šuplíky u prádelníku i skříň byly zotvírané a na zemi se válelo několik pomuchlaných svršků. Ztuhla, neboť si uvědomila, že ten příšerný bordel udělala ráno, když na poslední chvíli vyletěla z pelechu a honem se snažila najít něco čistého na sebe. I nepořádek v dalších místnostech byl pouze vizitkou toho, že úklid nepatřil mezi její koníčky. Navíc si v tu chvíli vzpomněla, že se ráno obouvala na chodbě a když přijel výtah, tak do něho nastoupila, aniž by zabouchla a zamkla dveře u bytu.
Usilovně přemýšlela, jak ze zapeklité situace vybruslit.
"Přece jsem jim nemohla říct, že jsem nechala ty dveře otevřený. To bych třeba musela zaplatit ten výjezd! Tak jsem na policejní služebně nadiktovala do protokolu pár věcí, co mi ten hnusnej zloděj šlohnul," líčila druhý den svým kolegyním pointu celého zvláštního příběhu.
"A co budeš dělat, když tuhle nepovedenou vloupačku náhodou někomu přišijou na hrb? To se klidně může stát," podotkla moje bývalá zákaznice.
"V tom případě jim řeknu, že si ty věci odvez na chatu můj přítel," odvětila Evuša. "Hele, stejně nejsem pojištěná, tak vlastně ani vo nic nejde!"
"A uklidila sis konečně?" zeptala se mírně jedovatě šéfová.
"Si se zbláznila, ne!?!" zvolala Evička rozhořčeně. "To už jsem jednou udělala a pak sem nemohla nic najít!"
Nááááádhera.-))))))))))))))
Oni by ho stejne nenasli, takze se vlastne ani nic nestalo 😀
xzuzikx…… čéče, představ si, že občas i najdou. Letos zjara nám dva pacholci vykradli sklepy. Chytili je asi za čtvrt roku, dokonce i s částí lupu. Ovšem moje kolo a kolečkové brusle u nich nenašli… Takže mám prdlačku a akorát jsem musela už třikrát k soudu jako svědek. :o( Ani jsem to nehlásila pojišťovně, anébrž obojí bylo již staršího data narození, tudíž bych sice něco málo korunek od nich dostala, avšak na druhou stranu bych přišla o bezeškodní průběh, takže bych v podstatě byla na nule.
jo jo, někdy je člověk svou vlastní vinnou vmanipuován do situace, s kterou si pak neví rady. V 18ti jsem na střední škole po skončení výuky „reklamoval“ ukradenou polobotku. Hnal jsem případ ztracené botky přes třídního učitele výš a výš, až úplně nejvýš, pomalu na školský úřad v Chomutově. Bylo mi to ale prd platný, a nezbylo mi než jít půl kilometru na autobus v jedné světlé, číslo 42, a v druhé hnědé (kterou jsem našel pod skříní), velikost 37. Stejně dlouhá cesta mne pak ještě čekala v místě bydliště. A v bydlišti samotném na mne pro změnu čekal můj otec, voják z povolání, mávaje ve dveřích druhou služební polobotkou ve své ruce, s kterou by mne nejraději zabil. Jen na mne křičel: ty vole, víš jak jsem vypadal ráno na buzerplace? Vůbec nechápal, že mám plosky skřivená jako Quasimodo.
ad ukradene kolo…na kola se mam pocit dokonce ani normalni pojistka nevztahuje.. myvaji to sibalove vecinu ve vyjimkach… takze by jste nic nedostala ani za uplne nove… a po znamem chteji sousedi at si nove kolo za 30-40k zamkne do sklepa (klasicke drevene kotce) ze se jim nelibi ze s nim jezdi vytahem – mohl by pry neco poskrabat… on nejak jim nemuze prijit na jmeno:)
vyborny!!
:-))Tohle nemá chybu! :-)))
Autor je jednička
Tvoje historky jsou fakt bezvadný. Díky za pobavení. :)))
Fakt super story :)… Mně se stalo něco podobnýho, teda krádež v tom nebyla, každopádně od té doby uklízím každé ráno, než jdu do práce…
Zajímavý článek!
Někdo je holt nepoučitelný.Já sama sice nejsem žádné eso v gruntování, ale naučila jsem se ráno opouštět byt v použitelném stavu. Ono je to přeci jen příjemnější vracet se do uklizeného. 😉
To by se mi snadno mohlo stát taky :)))
Proč lže?Proč těm policajtům lže? To nechápu.
re 14)Já zas nechápu, proč se na to ptáš, když hrdinka příběhu říká: „Přece jsem jim nemohla říct, že jsem nechala ty dveře otevřený. To bych třeba musela zaplatit ten výjezd!“
No, tohle se mi může stát taky…
No my když někam odjíždíme tak právě děláme co největší bordel aby nás nevykradli,to když příjdou abysi řekli jeee tady už někdo byl…
Tohle je opravdu dobrý, těžko se kdo poučí.
Já si naopak myslím, že občas se někdo poučit dá:
ProbohaTo jsem mohl být klidně i já… Ale já se už malinko polepšil, pravda. 🙂
Kouzelná historka! Moje dcera je podobná bordelářka, tisknu si to a dám jí to večer přečíst. :-))
Helo…… pokud očekáváš, že po přečtení vytištěného začne tvoje ratolest uklízet, jsi na omylu. ;o)