Kurvasmůla

Močový měchýř si nedá poroučet. Občas se ozve v nevhodnou dobu. Jak to pak může dopadnout, o tom si přečtěte v povídce „Kurvasmůla“ od Rendyho
Brendsona:

Kurvasmůla

„Hoši chce se vám taky tak čůrat jako mě?“ ozval se za zadního sedadla mé zbrusu nové felicie combi Broněk s naléhavou žádostí v hlase. „Né, fakt neblbněte, musím s klukem do školky.“

 

„Už zase? Vždyť si byl před půlhodinkou.“

 

Podívali jsme se na sebe s Jirkou, který seděl na sedadle vedle a odpověděli jsme mu unisono: „Jóó.“

 

„Jak to půjde, hned zastavím, Broni,“ uklidnil jsem ho.

„No, ale dělej, víš jak dopadl Ticho de Brahe,“ zařehtal se Broněk.

 

„Ty vole, ty seš fakt tak uchcanej,“ otočil se na něho Jirka.

 

„Tam u toho pole můžeš,“ radil mi Broňa.

 

Zastavil jsem těsně u krajnice, před právě posečeným obilním lánem.

 

„Hoši, ale dělejte, nestojím moc dobře,“ nabádal jsem je k rychlosti, vědom si toho, že kvůli našemu nutkavému pocitu vyprázdnit se stojím dobrou čtvrtinou auta ve vozovce.

 

„Dneska je parádní den, doufám, že bude ještě parádnější, až pojedem zpátky. Jenom aby nám za to naše skleněný dílko zaplatili,“ prohlásil s obavou Jirka, rozepínaje si punt.

 

„S takovou nádherou, co jste udělali, pánové, nemějte obavu. Však jste říkali, že vám to zaplatí na ruku při předání, tak jakýpak obavy. Jó na fakturu to bych měl bobky, ale takhle,“ mudroval Broněk. „A kolik vám to jako hodí?“

 

„Osm tisíc marek.“

 

„Ty vole, takovej balík za nějakou skleněnou sračku,“ kroutil nechápavě hlavou Broník a kreslil čuránkama do hlíny kolečka.

 

„Neboj, svoje dostaneš.“

 

Broněk byl známý smolař. Byl na všechno jak se říká pomalejší, věčně bez práce, bez peněz, vždycky ho potkala nějaká.. jak říkal kurvasmůla, tak jsme ho vzali s sebou, aby nám pomohl se stěhováním našeho výtvoru, neboť ten nebyl právě z nejlehčích. A taky kvůli tomu, že je to kámoš a něco mu za to dáme.

 

„Tak, hoši, jedem, jedem, domočit, oklepat a valíme, valíme, musíme tam být na minutu přesně, jinak máme smůlu,“ nabádal jsem kamarády ke spěchu.

 

Stáli jsme vedle sebe, dívali se do dálky nekonečného pole, jako tři králové a postupně jsme si zapínali poklopce.

 

Vtom se ozvalo strašlivé ječení pneumatik. Pak rána, jako by vybuchla bomba. Řinčení skla a v okamžení jen zlověstné ticho.

 

Jako jeden muž jsme se pomalinku otočili. Moje škodovka byla asi o dva metry kratší a její zbytek na nás koukal z pod předních kol toho největšího tiráku, jaký jsem kdy vůbec viděl.

 

„Já mám takovou kurvasmůlu,“ zazněl sotva slyšitelně plačtivý Broňkův hlas do vražedného ticha.

 

Jako ve snu jsme se na něho nechápavě podívali. On má smůlu? To my jsme totálně v prdeli!

 

Broňa, asi na základě našich nic nechápajících pohledů, ještě než jsme se rozběhli zjistit, jak je na tom řidič tiráku, stačil na vysvětlenou dodat:

 

„Stojíme tady půl metru od sebe, sami tři chlapi v poli a chčijeme. V okruhu pěti kilometrů není ani živáčka a na koho si myslíte, že se vysral jedinej pták, kterej tudy letěl? No… na vás, hoši, né. Na vás teda ne!“

 

(c) Rendy Brendson