Můj kamarád má velmi svérázného tchána. Když jsem se dozvěděla, že přechovává ve skříni spolu s moukou a jinými poživatinami dvě urny, vůbec mne to nepřekvapilo. Proč neuložil babičku s dědou na hřbitov, jak se to obvykle dělává, netuším.
Při nedávné návštěvě se tchán na mého kamaráda šibalsky usmál a potom se otázal: "Ty, Franto, nechtěl bys urnu, co mi zbyla po dědečkovi?"
"Prosím tě, co bych dělal s urnou? To vypadám tak špatně? A vůbec, kam jsi dal dědečka?" vyděsil se potencionální obdarovanec.
"Ále," mávl rukou kmet rodiny, "vždyť víš, že se vždycky měli strašně rádi. Tak jsem je včera odpoledne sesypal dohromady!"
Žánrový obrázek vytvořil aTeo.
Už to bylo v Hlodníku v květnu 2005, ale historka je to natolik zvláštní, že by asi neměla upadnout v zapomnění, tudíž ji znovu házím na titulní stránku… ;o)
Doprovodný obrázek je velmi věrohodný, a tak není divu, že přišel aTeovi zhruba před rokem mail od jedné obchodní firmy:
Gratuluji – našel jste mezeru na trhu – dnes mi přišla ze Švýcarska
žádost o pomoc při nalezení firmy, která vyrábí přesýpací urny.
Zdraví vás Jan Morávek
DotazYfčo, a kde se dá ta doubleurna koupit? .-))
Nechám si to zvěrstvo patentovat… jistota je jistota. Jenom jsem podcenil jeden problém. Popel by se prý musel „granulovat“, aby se ochotně přesýpal a nešpinil sklo… Což by zase zvýšilo nákladya potažmo cenu této atrakce. Ale Švýcarům by to snad vadit nemuselo. 😉
Jestli tomu dobře rozumím, tak v té dvojité spočívá babička i dědeček? Aby se nedohadovali, a přitom si byli blízko?
Fajn historka 🙂
aTeova varianta…… je určena zejména pro líné příbuzné, kteří za svého života pohyb příliš nemilovali. Takto budou dostatečně aktivní alespoň po smrti… ;o))
aTeo…… jakmile budou z příbuzných granule, bude hrozit, že je hůře vidící pozůstalý zaleje horkou vodou… ;o)
Milá Yfčo,mám takový dojem,že už jsem kdysi kdesi četla nějaký zážitek o tom,jak kdosi vařil kávu a nechtěně tam dal popel z pozůstalých.
Milá Hyacintho…… myslím že někdy v sedmdesátých letech tady tato historka vesele kolovala. Šlo o to, že měla kdesi za mořem zemřít stará dáma, která byla na návštěvě u příbuzných – emigrantů. Ti nechali milou babičku spálit. Jelikož nebylo možné vyvézt sypkého nebožtíka za hranice (případně s tím bylo spojeno běhání po nejrůznějších úřadech), nasypali zdrhnuvší příbuzní babiččin popel do plechovky od brazilské kávy a tu poslali její dceři do Československa. Současně napsali a odeslali dopis, v němž vylíčili smutné události posledních dní včetně toho, jakým způsobem se chudák babička vrací do své rodné země. Jenomže dopis se cestou zatoulal a do rukou dcery se dostal asi o týden později než balíček. Dcera mezitím uvařila pro sebe a pro své známé několik šálků té podivné brazilské kávy…Zda je tato historka pravdivá nevím, spíš se domnívám, že jde o lidovou tvořivost, anébrž jsem hodně podobnou historku, která se „zaručeně stala jedněm známým mých známých“ slyšela asi před deseti lety hned od tří lidí… :o)
Historku o brazilské kávějsem zrovna včera v nějaké souvislosti vyprávěla manželovi – taky myslím, že jde o nějakou „urban legend“. Ale aby mě po smrti ještě granulovali, to bych tedy nechtěla! 🙂
:)))Hustý! :)))) Historka i mail.
teeeda….Hustý… (smích)
Nepřipadne mě to humorné spíš k zamyšlení, klidně by to mohl někdo udělat jako vzpomínku na jejich lásku.
U tebe se vždycky výborně pobavím. Díky!
Ježíšmarjáááá! :-))))))
vyborne, doufam ze uz nekdo ty urny vyrabi 🙂
ja si to neprosim..ja mam hrozne sutaziveho manzela..on by ma chcel predbehovat aj po smrti
Nejsem švýcar, ale chci to, už jsem domluvená s dcerou, že mně bude přesýpat, tak to uveď v praxi, než si mně zubatá odvede. Granule, negranule. Jen si myslím, že i ta urna by mohla vypadat líp, nějak neotřele, aspoň by mohla být ze dřeva. Ten nápad, je náhodou super, druhý nejlepší, hned po tom, jak pohřbívají v Tibetu a žádnou neúctu v tom nevidím, v tom popelu stejně mnoho ze skutečného nebožtíka není.