Bohouš je kádr

Moje maminka bydlí několik posledních let ve Struhařově. Je to obec na východ od Prahy s více jak šestisetletou historií. Moje mamuša se tam narodila, prožila tam dětství i pubertu. Potom se seznámila s mým tatínkem, vdala se a víc jak čtyřicet let bydlela v Praze. Na stará kolena se vrátila zpátky do svého rodiště.

Jako dítě jsem ve Struhařově pobývala každé prázdniny i většinu víkendů. Jezdím tam ráda dodnes. Asi před třemi roky jsme tam trávili víkend.

Maminka hned po obědě odešla na nedělní bohoslužbu. Pikantní je, že se vysvěcená místnost nachází přímo nad jednou z místních hospůdek, do níž moje rodná máť hned po vyslechnutí božího slova zamířila spolu s několika dalšími katolíky. Slíbila jsem, že ji tam vyzvednu, aby měla záminku pro brzký odchod domů.

V hospůdce Na návsi bylo obsazených několik stolů. U jednoho seděl zadumaný párek hrající šachy, hned vedle mastila čtveřice místních důchodců mariáš. Jen od jediného zazníval hlučný smích. Moje maminka s humorem sobě vlastním právě vyprávěla třem kamarádkám a jistému panu Příhodovi o svém osudu chudé, pouze psem a kocourem obletované, vdovy.

Slušně jsem pozdravila a přisedla si.

„To je dost, ty kozo, že ses tady objevila,“ pravila moje maminka a přisunula přede mne půllitr se zlatavým mokem. „Koukej se napít, já mám už druhý pivo. Jestli mi nepomůžeš, tak mě budeš muset domů odnýst na zádech!“

„Co to je za dámu?“ zeptal se pan Příhoda a upřel na mne zrak. Slovo dáma mne pohladilo po duši, neboť jsem byla nasoukána do oblíbené džínoviny a vypadala jsem tudíž jako lepší bezdomovec.

„To je přece moje starší dcera,“ vysvětlila mu moje rodička.

„Jóó… dcera,“ pokýval pan Příhoda hlavou, „tak to já znám tu druhou, tu hubenější!“

Moje chabé sebevědomí ještě víc splasklo. Objednala jsem si pivo, abych mohla spláchnout křivdu, která byla na mně spáchána.

„Pane Příhodo, já běhám s koulí v ruce a kuželky nejsou, jak jistě uznáte, sportem pro vychrtlé chcípáčky,“ řekla jsem naštvaně.

„To vím,“ pravil ten milý mužík, „kuželky vždycky hráli místní opilci u hospody v Habru, kde byl za první republiky kuželník.“

Potom se otočil znovu k mojí mamince a zeptal se, jestli neví, jak se jmenuje třicátník, který mezitím přisedl k vedlejšímu stolu. Když se to dozvěděl, vytáhl tužku a na kousek papíru si pečlivě zapsal jeho jméno.

„Co blbneš,“ divila se moje máť, „proč si to píšeš?“

„No přece proto, abych věděl, jak ho mám oslovit, kdybych se s ním někdy pustil do řeči,“ odvětil Příhoda a papírek s cennou informací vložil do peněženky.

„Bohouš je kádr,“ pronesla Milena, „ten psal i papežovi.“

„Bodejť bych mu nenapsal, když mě naštval. Já jsem poslal dopis i Havlovi a Klausovi, ale ani jeden z těch pacholků mi neodepsal,“ postěžoval si a zeptal se mě, kolikáté pivo piju, protože mi byl právě přinesen druhý půllitr.

„Třetí,“ zalhala jsem.

„To neni možný, vždyť jste teďka přišla,“ divil se. „Já tady sedím už pěkně dlouho a mám pořád druhý!“ Rychle dopil a objednal si další.

Pár minut jsme tlachali o všem možném. Potom pan Příhoda znovu zaměřil svoji pozornost na můj pitný režim.

„Kolikátý to pijete? Já jsem to zapomněl,“ vyzvídal.

„Čtvrtý,“ tvrdila jsem, ač jsem ještě nestačila vyprázdnit druhý korbel, „měl byste se polepšit, nějak nám mladým nestačíte!“

„Teda, vy ale máte výdrž,“ konstatoval obdivně, hodil do sebe zbytek piva, který se tetelil v jeho půllitru a zamával na Lenku. Když mu donesla čerstvě natočený gambrinus, naklonila se ke mně a zašeptala: „Prosím tě, Ivčo, jak to s tím Příhodou děláš? Takovou útratu taky obvykle neudělá za celej rok?“

Pokrčila jsem rameny a zašklebila se.

„Vy už si další nedáte?“ otázal se Příhoda, když jsem konečně dopila druhou sklenku.

„Šest kousků mi dneska stačí,“ pravila jsem.

Vytřeštil oči a rychle se chopil svého půllitru. „Tak já si dám ještě jedno a pak dojdu domů, abyste si mohla přečíst ty dopisy, co jsem psal papežovi a Havlovi,“ odvětil.

„Hele, Bohouši, na ty tvoje psaníčka neni nikdo zvědavej,“ řekla mu Milena, „a my už stejně jdeme domů.

„To je škoda,“ posmutněl. „Tak snad někdy příště.“

Když jsme odcházely, postavila před něho Lenka další pivo.

„Pěkně se nám dědek rozjel,“ mumlala spokojeně. „Už začal škytat, má ji jako z praku. No, za chvíli přijdou chlapi z fotbalu, tak jim kdyžtak řeknu, ať ho odnesou domů…“

Odnesli ho. Na vesnici si pořád lidé pomáhají.