Na silnicích už zase postávají „hluchavky“ (rozuměj dopravní policisté s bílým vrškem čepice) a bystrým okem sledují řidiče. Ráno jsem jela autem za jednou ze svých zákaznic. Jak si to tak šinu (samozřejmě předepsanou rychlostí), zabolelo mne ucho. Trpím totiž chronickým zánětem čelních dutin, a tak mne občas dloubne v krajině nad pravým okem nebo v uchu. Pokud mi dá tato nepříjemná choroba najevo, že u mne stále bydlí, položím instinktivně dlaň na pravý boltec. Učinila jsem tak i ráno. To jsem ovšem neměla dělat.
Ujela jsem asi sto metrů a byla jsem zastavena policejní hlídkou. Mladší z dvojice měl na krku pověšený dalekohled. Když jsem vystoupila z vozu, sdělil mi, že jsem byla viděna, jak při jízdě telefonuji. Proto budu muset zaplatit pokutu.
„Já jsem netelefonovala,“ ohradila jsem se. „Jen jsem se držela za ucho.“
„Hm, to je docela chabá výmluva, nemyslíte?“ řekl mi druhý policista a začal si prohlížet doklady, které jsem mu podala.
„Nemám se na co vymlouvat. Já jsem nikam nevolala, držela jsem se za ucho,“ trvala jsem na svém.
„Jste ochotná zaplatit blokovou pokutu?“ zeptal se mne policista s dalekohledem.
Zavrtěla jsem hlavou. „Pokud mi ukážete paragraf, ve kterým je zakázáno se za jízdy držet za ucho, tak zaplatím. Jinak ne,“ opáčila jsem. Současně jsem vytáhla oba mobily a ukázala jsem mu seznamy přijatých a odeslaných hovorů. Nejčerstvější měl včerejší datum.
„No jo,“ poškrábal se za uchem, „ale vono to na dálku fakt tak vypadalo…“
Druhý policista právě zkontroloval espézetku, vracel mi doklady a otázal se, zda je to auto mé matky.
„Ne. Ta luxusní limuzína je napsaná na mne,“ pravila jsem udivěně a rukou jsem máchla k našemu čtrnáct let starému miláčkovi. Jsem sice poměrně zachovalé obstarožní děvče, avšak zcela jistě nevypadám o dvacet let mladší. Zvlášť ne hodinu po probuzení, kdy mám většinou na tváři zřetelný otisk polštáře. Došla jsem k závěru, že ten dobrý hoch asi propadl z matematiky.
„Tak jeďte a šťastnou cestu!“ zamumlal mladší policista a znovu přiložil dalekohled k očím.
„A netelefonujte za jízdy!“ poučil mne jeho kolega, když jsem nasedala zpátky do auta.
Než jsem dojela k cíli, míjela jsem ještě dvě hlídky. I když mne ucho pořád bolelo, raději jsem se za ně už nechytila…
ale je tofakt slabá výmluva… :o))))
No já bejt tim policajtem, tak ti tu pokutu stejně dám, protože nemáš sednout za volant nemocná. A bolavý ucho nemoc je! :))))))
*Hi,hi…vam zakazujou telefonovat za jizdy? To je siiiila,snad to nedojde az sem…nejvic hovoru mam pri jizde autem.Jinak foukam ucho, :)))
to PointNe, oni zakazují telefonovat tak, že máš mobil v ruce a telefonuješ při řízení nebo smskuješ. A je to jedině správně, sám jsem se přesvědčil v několik případech, kdy jsem to udělal, jak naprosto snižuji pozornost při řízení. Osobně přesně v tomhle floydy podporuji, každý šmejd, který blokuje silnici a jede jako postižený a pak si všimnu, že má mobil a vesele komunikuje, by měl dostat pokutu jako Brno. Handsfree je samozřejmě něco jiného.
Líbí se mi,jak po ránu svý prachy bráníš jako lev,jak ses policajtům neohroženě postavila.Ale je taky fakt,že ani tvůj pronikavý intelekt ty hochy nepřesvědčil,žes netelefonovala.
chachacha… tvou historku jsem hned přetlumočila všem v naší pracovní sluji, skvěle jsme se poránu pobavili:-)) díky!
:o)a jaký z toho plyne ponaučení? všechny přijatý a volaný hovory okamžitě mazat! :o))