Kátiny problémy s vyplněním formuláře po příletu do San Franciska jsou bezvýznamnou prkotinou proti tomu, co kdysi zažili babička s dědou, když letěli opačným směrem…
V roce 1976 se naše úřady konečně slitovaly a dovolily jim, aby vycestovali do USA za rodinou dcery, která tam emigrovala v roce 1969. Již samotný fakt, že se za svého života dostali nejdál na Slovensko a nikdy tudíž nepřekročili hranice naší republiky, byl pro ně vzrušující, ovšem to pravé ořechové je teprve čekalo při návratu do Evropy.
V San Francisku nasedli do letadla mířícího do Londýna, kde měli přestoupit na spoj Československých aerolinií. S letenkami v rukou nervózně poposedávali v letištní hale a čekali, až se ozve výzva k nástupu do našeho letadla.
Babička se dokonce bála odejít na nedaleké WC, neboť měla hrůzu z toho, že v okamžiku, kdy dopřeje úlevu svému močovému měchýři, nastane čas k odletu a ona zůstane sama v cizí zemi, daleko od domova. Hrdinně tedy odolávala sílícímu tlaku, pozorně spolu s dědou naslouchala letištnímu rozhlasu, z něhož se ozývala naprosto neznámá reč a chystala se vyrazit tak rychle, jak jen jí to její věk a zdravotní stav dovolovaly.
Konečně se z amplionu ozvalo „Prague“, což bylo jedno z mála anglických slov, kterým oba rozuměli. Vyrazili tedy k nejbližší přepážce, aby byli vzápětí nasměrováni k jiné. Zde již po předložení letenek uspěli a po chvíli došli ke vchodu do letadla, kde se na ně nazrzlá letuška mile usmála a usadila je do křesel.
Jakmile se letadlo dalo do pohybu, začala se moje babička horlivě modlit, neboť měla celý život dojem, že se musí objekt větší nežli kachna po pár metrech letu zase poroučet k zemi. Než však stačila předrmolit otčenáš, letadlo se zastavilo před vjezdem na vzletovou dráhu, mezi cestující vkráčel jeden z pilotů spolu s letuškami a jali se kontrolovat letenky.
Když dospěli k babičce s dědou, pilot ztuhl a potom se začal rusky omlouvat, že se chybou letušky dostali do letadla sovětských aerolinií. Češi ale byli naštěstí natolik pozorní, že hledali cestující, jejichž skelety nebyly na rozdíl od zavazadel naloženy, a do pátrání zapojili dokonce i řídící věž, která kontaktovala právě startující letadla. Díky tomu byla babička s dědou objevena.
„Takže teď s námi poletíte do Moskvy. Tam si přesednete na první letadlo, které bude mířit do Prahy, samozřejmě na náklady naší společnosti,“ zaprosila nepozorná letuška nešťastně.
Babiččina reakce však byla natolik překvapivá, že se cesta do lůna Sovětského svazu nekonala: „Já do žádný Moskvy nepojedu,“ vykřikla, „já chci umřít doma! Dědku, zvedni se, jdeme!“ Dědeček ve své paměti rychle oprášil pár ruských slovíček, která v roce 1945 pochytil od slavné Rudé armády, a nedbaje nářků posádky, jež vysvětlovala, že ji nedorozumění může stát místo, pravil, že chce se svojí ženou do Prahy okamžitě a bez mezipřistání.
A tak se ruské letadlo pomalu vrátilo k letištní hale, na přistavené schůdky důstojně vstoupila moje babička následována dědou a po pár minutách již oba letěli správným směrem. Do dnešního dne asi nikdo z jejich spolucestujících netuší, co tenkrát způsobilo víc než hodinové zpoždění linky Londýn – Praha…
Moje babička Anička na slavnosti Baráčníků.
Babička s dědečkem.
🙂Máš pravdu, že Kátin problém s vyplněním formuláře je proti historce tvých prarodičů prkotina. Taky bych chtěl umřít doma a ne v Rusku. :-)))Hezké fotografie. 🙂
Babička to udělala správně!
Babičku obdivuji. Já bych asi sklapla a letěla do Moskvy. Průbojnost se někdy vyplácí. Nebo téměř vždy? Výborná historka!:-))
bíno…… sluší se podotknout, proč vlastně takhle babička reagovala. Ona totiž "pašovala" tři paruky: jednu na své hlavě, další dvě v podprdě (když jsem pro ně přijela na letiště, bylo mi divné, že babičku za velkou louží za ten měsíc tak vykrmili). Anébrž v té době šlo v Čechách o nedostatkové zboží a bylo to velmi módní, měla jednu paruku pro sebe, další dvě pro své sestry. Bála se, že by jí Rusové tyto klenoty odebrali… :o) Pro úplnost dodávám, že ty paruky pak holky měly na své kebuli tak jednou dvakrát, načež je zastlaly do skříně. I když byly americké, byly dost příšerné. Před pár lety jsem s tou parukou strašila (docela úspěšně) Kačabu. :o)))Jinak bych mohla přihodit ještě další historky z cest dědy za velkou louži – z doby, kdy už babička (bohužel) nežila. Například úspěšně provezl své dceři na kšandách pověšené dva uheráky (přestože to při prohlídce v USA objevili). :o) Mému muži zase přivezl do Čech "vědeckou" kalkulačku, která tady stála fůru peněz, avšak v USA byla za pár doláčů. Na dotaz našeho celníka, zda má něco k proclení, například elektroniku, kalkulačky a podobně řekl: "Kalkulačky? Ale prosím vás… já už to mám dávno spočítaný!" Celník se usmál a děda šel bez ztráty květinky dál… :o)) Jindy na stejný dotaz odvětil: "Vezu tisíc dolarů, co jsem si tam vydělal." Ruzyňští celníci se rozchechtali a mysleli si asi něco o senilním dědkovi. Netušili, že můj dědeček těch tisíc dolarů v portmonce opravdu má. Posílali je známí mé tety svým příbuzným v Čechách…To, co se ostatní báli provézt, děda běžně přivážel. Takže po jeho návratu se u nás dveře netrhly, protože si k nám jezdili lidé ze všech koutů Čech vyzvednout věci a peníze, které jim posílali příbuzní z USA. ;o)
Naštěstí už jsou dědečkovy "zločiny" promlčeny a navíc ho tam nahoře ani stíhat nemohou… Děda byl skvělej. Dost často na něj vzpomínám.
parukyv podprsence… to je geniální!!!!
Alfí…… bylo to geniální. Jenom já jsem čuměla (a tiše záviděla), anébrž babička měla místo trojek po příletu minimálně šestky… :o))
Velikostneni vse. Este zalezi na barve tek paruk…
re: VelikostProč by mělo záležet na barvě paruky? Když jí máš narvanou v podprdě, tak je jedno, jestli je černá, hnědá nebo jaká, protože není vidět! 🙂
Tak všelijaké "pašování" mám v živé paměti, ale paruky v podprsence … :o))