Kačaba míří do San Franciska

V tuto chvíli už sedí Kačaba spolu s babičkou v letadle a obě míří do San Franciska. Ovšem než se tak stalo, moje jediná dceruška málem zkolabovala, neboť si myslela, že bude muset projít Evropou pěšky, něco kilometrů plavat a potom zase použít dolní končetiny…

Kačaba je před každou cestou mírně nervózní. Projevuje se to tím, že nemůže dospat. Přestože nás na ruzyňském letišti očekávali nejpozději v půl jedné odpoledne, už před čtvrtou hodinou ranní bloumala spícím bytem. Potom zalezla zpátky do pelechu, na chvíli usnula a docela brutálně mne probudila před osmou.

„Je dost času,“ povídám rozespale, neboť jsem zalezla do rakve hodně pozdě, „nešil!“

„Tobě se to řekne,“ odsekla, „ty si budeš tady v Praze sedět na zadku, ale co já?!?“

Opáčila jsem, že bych si to s ní ráda vyměnila, protože si myslím, že měsíční pobyt za velkou louží je o něco zajímavější nežli povalování se v matičce mnohověžaté. Zamračila se a odešla si na obličej namalovat hezkého člověka.

Pár minut po desáté jsme všechny tři nasedly do našeho favorita a vyrazily jsme na letiště. Až do Ruzyně byla cesta bez větších problémů, okolí Letné bylo sice hodně pomalu průjezdné, ale Evropská byla poloprázdná.

Potíže nastaly až na samotném letišti. Nevadilo by mi, že se tam za provozu cosi staví či přestavuje, horší je to ale s dopravním značením. Místo na parkoviště jsem vjela před odbavovací halu. Nebyla jsem sama, jelo nás tam víc a všichni jsme se překvapeně rozhlíželi, neboť jsme hledali vjezd na parkoviště. Nedivil se jen policista, který stál asi uprostřed cesty před halou. Usmíval se a spokojeně sledoval houf bloudících aut nejrůznějších značek, který se kolem něho pomalu sunul dál.

Objela jsem kolečko a znovu jsem najela na silnici k letišti. Tentokrát jsem zvolila variantu s odbočením vlevo. Po chvíli jsme ale byly zpátky na přípojce před letištní halu.

Kačaba silně znervózněla a začala hlasitě pochybovat o tom, že ještě letos do USA odletí. Pravila jsem, aby se kochala pohledem na letištní halu a nedělala dusno. Potom jsem udělala kolečko a potřetí jsem zamířila na parkoviště. A potřetí jsem projížděla kolem odbavovací haly… Nebyla jsem ale sama. Za mnou se na parkoviště takhle trefovala další dvě auta. Pořád jsem je viděla ve zpětném zrcátku.

Když jsem potřetí míjela usměvavého policistu, stáhla jsem okénko a otázala se, kde mohu zaparkovat svoji luxusní limuzínu. Pravil, že musím jet do prosklené budovy hned na začátku přípojky k letišti. Poděkovala jsem a zamířila konečně správným směrem, zatímco Kateřina drze podotkla, že si hned myslela, že se musí parkovat tam.

Na letišti jsme hned zamířily k odbavení. Koupi letenek jsem totiž zajišťovala přes cestovní kancelář, proto holky neměly palubní vstupenky. Katka se už zdála být klidnější, věděla, že jí letadlo nemůže odletět, ovšem znovu zpanikařila ve chvíli, kdy jejich kufry odjely na běžícím pásu.

„Kam zmizely ty kufry? Kde jsou?“ zvolala a vyděšeně se na mě podívala.

„Už je neuvidíš,“ pronesla jsem, abych toho vzápětí litovala. Kačaba totiž byla na pokraji kolapsu.

„Pojď si raději dát něco k pití a k jídlu, ráno ses pořádně nenajedla,“ vyzvala jsem ji, když jsem jí vysvětlila, že svoje věci zase uvidí v San Francisku. V občerstvení jsem za horkou čokoládu, kávu a minikrabičku se sušenkami dala sto devadesát kaček. V tu chvíli mi také začalo být špatně.

Asi půl hodiny jsme poseděly a potom jsem je doprovodila k pasové kontrole. Naposledy jsme se objaly a Káťa s babičkou mi zmizely z očí.

Vyzvedla jsem si v parkingu auto a víc jak hodinu se plazila zpátky do Holešovic. Teď budu několik hodin trnout, aby jejich let proběhl hladce a bez problémů…