Trable s vodou

Chcete-li mít v chatě sprchový kout s teplou vodou, svěřte se do péče odborníků… ;o)

"Či ja su jaky programator?!" pravil rozhořčeně odborník přes elektřinu pan Valášek, když naše nové, moderní, vodní čerpadlo, po třítýdenním procesu zavádění tekoucí vody do naší chaty, odmítlo projevit jakékoliv známky života. Kolem něj, ve zbožném půlkruhu, stáli všichni ostatní zúčastnění a intenzivním tichým modlením se snažili přístroj přimět k tomu, aby naskočil a přesvědčil nás, že nebyl vyroben zbytečně. Poteče nebo ne?

V té době si už můj sedřený, o deset kilo zhubnuvší muž, vytrhával zoufalstvím vlasy ze své bujné kštice. Jestli bude někdy plešatý, nebude to příznak stáří, ale urputné snahy zajistit nám komfortní život.

Jednoho dne došel k závěru, že na chatě musíme mít sprchový kout a tekoucí teplou a studenou vodu. Většinou bývá výsadou žen, že jsou náročné a vyžadují maximální pohodlí. Já však byla v tomto případě ráda, že vodu bereme z naší studny, nádobí myji v lavoru, případně kupuji jednorázové papírové, víkendy trávím rýpající se v zemi a prd se starám o to, co mám na sobě a jestli je vyluxovaný koberec. Děsila jsem se představy, že po jedné domácnosti, kterou musím perfektně udržovat, budu mít na úklid i druhou. Když už totiž tenhle komfort máte i na chatě, je to jako další víkendová starost s údržbou. Povolím mu vodu, dotáhne tady i pračku a za chvíli budu i na chatě každou sobotu lítat s hadrem a vytírat. Pak abych si hledala další objekt k odpočinku a útěku od civilizace, že jo?

Nechci smejčit, nechci drhnout
Nechci leštit poličky
Na chalupu hodlám zdrhnout
od prádla a žehličky

Po zprvu klidném přesvědčování, že to není třeba a několika hádkách, že to rozhodně třeba je, jsem prohrála. Ženský a mužský pohled na věc se někdy liší tak rapidně, že se ventilované názory neprolnou ani jedním procentem a minou se, jako dva miniaturní meteority o objemu centimetr kubický v celé nekonečné rozloze Univerza. Slast každovečerní teplé sprchy, nad mými zjevně nelogickými argumenty, že nechci vodu, protože pak budu muset uklízet i na chatě, vyhrála na celé čáře. Můj muž došel k závěru, že odmítá další léto páchat hygienu tak, jako v letech předešlých: "Nejsem neandrtálec, abych tančil nahý u ohně!"

Nevím, co se mu na večerním polévání studenou vodou z konve a následném sušení pod hvězdami u rozpáleného táboráku, nelíbilo. Dokonce jsem se mu snažila vyrobit vodu vlažnou, přiléváním vařící vody z varné konvice. A taky jsem přesvědčena, že křepčení nahatých těl kolem ohně je celkem romanticko-erotické. Bohužel, po dvaceti letech manželství byla tímto romantika odsunuta do pozadí a vyhrálo pohodlí a pocit čistého těla, ukládajícího se na noc do peřin. Mně nezbylo, než přesvědčit samu sebe, že to chci taky a zapojit se do procesu. Což nebyla taková hrůza, neboť to v praxi znamenalo, vybrat kachličky, ladící s dřevěným trámovým stropem a vymyslet design koupelny. A co chcete v prostoru metr třicet na metr šedesát, z něhož bude více než polovinu zabírat sprchový kout, vymýšlet, že?

"Jeden víkend to vykopu, druhý natáhneme trubky, uděláme zednickou a fertyk," pravil Tom s neochvějným přesvědčením, že je to taková hračka, že možná ani nebude muset použít obě ruce.

Nejpodstatnější bylo zjistit stav naší studny. Voda, načerpaná do kýblu dávala tušit, že díky nevábným usazeninám na dně nebude až tak moc pitná. Pokud to tedy nejsou minerály a železo. Zrovna tak jsme spekulovali o šířce a hloubce dvacet let starého vrtu. Dokumentace jsme po předchozích majitelích neměli příliš mnoho.

"Jak široké potřebujete čerpadlo?" otázal se profesionál v prodejně.

"No, asi takhle," ukázali jsme nesměle.

"Asi takhle?! Ale to musíte vědět přesně!"

Nakonec bylo nutné vrt prohloubit skoro o deset metrů a to za pomocí monstra, které připomínalo fantastické obří pavouky ze sci-fi filmů. Kam se na něj hrabe Odula! Aby se stroj mohl patřičně rozkročit a zapřít do podloží, museli jsme opět upravit náš nedávno částečně vybraný terén a po celé akci zase na příslušná místa hlínu a trávník navézt zpátky. Když říkám my, myslím Tom. V tu dobu už měl o tři kila méně, o deset šedých vlasů více, v noci vykřikoval ze snu: "Trubky, ještě trubky," a pomalu přehodnocoval svou teorii dva víkendy a fertyk.

V momentě, kdy se vrták dostal skrz vápencovou skálu ke zdroji podzemní vody, vytryskl proud tak silně, že spolu s prachem vyvrtané skály, pokryl nás, všechny zúčastněné kolem, hektar lesa a tři další chaty, směsí podobné barvy a konsistence jako má beton. Ani po měsíci častých dešťů to nešlo dolů a nikdy jsem neviděla tak nezdravě vypadající smrky. Jako by z nich někdo vygumoval zelenou a potáhl je sopečným popelem. Kdyby nešlo o tak velkou plochu, snad bych i lítala s rejžákem po lese a drhla jehličí.

Dalším, neméně akčním stádiem, byl výkop pro položení trubek a prokopání otvoru do chaty. Místní cikán (opravdu se nezlobte, ale nebyl to žádný Rom, ale slušný cikán Fero) se na sedmi metrech terénu, do večera tak strhal, že první alkoholický nápoj za celý den, večerní pivo, nebyl schopný dopravit, díky třesoucí se ruce, k ústům. Grilované kuřecí křídlo se v jeho ruce chvělo tak, že budilo dojem, že obživlo a brzy odletí. Tomáš na tom byl podobně, protože celý den mlátil krompáčem do betonu ve staré koupelně a v noci, díky svalové horečce, po každém otočení srdceryvně sténal. To už měl o šest kilo míň a konev ledové vody se mu začínala zdát celkem dostačující pro hygienu nejen na chatě, ale vlastně kdekoliv.

Nastal okamžik pro vodaře Romana. Roman byl na všechno velice pintlich. Vypracoval si podrobnou excelovou tabulku všech materiálů, které bude potřebovat, spolu s cenovou kalkulací a na dotaz, zda si dá kafe nebo čaj, odvětil: "Máš nestlé, tři v jednom?"

"Nemám. Jenom turka nebo rozpustné. Ale mám mlíko, cukr i sušenou smetanu," odvětila jsem nejistě a cítila se jako hospodyňka, přistižená na Štědrý den při skutečnosti, že zapomněla koupit kapra.

"To jsem si myslel. Mám svoje," a vytáhl připravenou dávku.

Miluju lidi, kteří vědí, co chtějí.

Poté, co Roman natáhl trubky, nastoupil další víkend obkládač Franta. Jako správný profík, odmítl souhlasit s lepením kachliček na stěny, které neznají pravý úhel a na jedné straně jsou o pět a půl centimetrů kratší než na druhé. Postupně tedy vyslal mého muže pro šest pytlů malty a nahazoval a vyrovnával, až nám už tak miniaturní koupelničku zmenšil o dalších dvacet procent. Pokud by se do ní chtěla vejít Helenka Růžičková, musela by pozadí nechat na chodbě.

V kuchyni položil kachličky omylem o deset centimetrů výše, než končí pracovní deska, čímž naprosto eliminoval jejich účinek a smysl existence. Voda z nádobí cáká na zeď pod nima a dělá fleky. Chce to přidat ještě jednu až dvě řady níže.

Nicméně koupelna vypadala po jeho odchodu opravdu nádherně.

Poslední víkend přibyl k obkladači Frantovi a vodaři Romanovi elektrikář, pan Valášek. Ráno v sedm jsme ho měli vyzvednout u kostela a pokračovat na chatu. Když jsem se na ono místo schůzky blížili, uviděla jsem stojící, napůl zhroucenou postavu místního opilce s igelitkou.

"Ale to není on, že ne?" otázala jsem se nevěřícně svého muž
e.

"Je, proč?"

"Tenhle? Kde si k němu přišel?"

"No, tvůj taťka mi ho doporučil, když jsme byli před týdnem na pivu. Prý je nejlepší a fachman."

Potlačila jsem další poznámky o tom, že možná byl nejlepší před třiceti lety, než zvládal půllitr tvrdého alkoholu denně a tušila jsem blížící se katastrofu.

S první větou, pronesenou na chatě našim odborníkem elektrikářem, "Matě zkušečku?", jsme pochopili, že tohle bude veselé.

Elektrikář si s sebou nic nevzal. Od Romana si půjčil vrtačku, která měla větší hodnotu než jeho auto a během minuty ji se slovy "Kurva, nějdě ven" zapasoval do zdi tak, že další hodinu jsme ji nebyli schopni vytáhnout. To opravdu hrozilo finanční katastrofou a znepřátelením pintlich Romana, který ji měl taky půjčenou a ručil za ni vlastní hlavou. Elektrikář pak po většinu času běhal s máchajícíma rukama ve stylu mistra Beana a utíkal před zoufalým Tomášem, který ho pronásledoval s návodem na instalaci digitálního čerpadla: "Ja to něchcu! Či ja su jaky programator?"

A takhle se hodiny naháněli kolem naší chaty. Jediná půlhodina, kdy se pan Valášek zastavil, nastala, když jsem naservírovala na oběd svíčkovou. S chutí ji snědl, bylo vidět, že se zbavil napětí, ale pak zase prchal. Myslím, že za ten den, utíkajíc před prací, nakmital víc než Šebrle během tréninku před mistrovstvím světa.
Když večer, po vykonání všech úkonů, mělo dojít k slavnostnímu zmáčknutí čudlíku, které nemilosrdně prozradí, jestli voda teče a zda se zhruba deset chlapů nedřelo měsíc zbytečně, řekl: "Buděme to zkušač něbo jeděm do dom?"

Všichni jsme se tvářili tak, že bychom snad raději jeli do dom, abychom nemuseli riskovat krutou pravdu. Taky že systém napoprvé nenaskočil a zklamání bylo téměř hmatatelné. Ale po správném přeprogramování a nastavení se čerpadlo sepnulo, expanzní nádrž fungovala, bojler taky a voda začala zurčet.

Když toužíš po šíji čisté,
chceš mít čistou ruku,
počítej, že shodíš jistě
deset kilo tuku

No, tak jo. Když teď koukám na nádhernou žlutavou koupelnu s čistým sprchovým koutem, musím uznat, že splachující WC je lepší než mísa, v zimě zalévaná rozpuštěným sněhem. Taky se tím vyřešil problém s některými tělesy, která byla vlivem slabého proudu vody nepotopitelná. A i sprcha, která z těla smyje celodenní pot trochu lépe než konev, má něco do sebe. Jen ten ventil na připojení pračky, co na mě v kuchyni vykukuje, mě v bezesných nocích straší. Něco přes něj hodím. Asi jedno z nevypraných flekatých chatových triček, na protest proti všudypřítomné civilizaci a komfortu. A večer si pak zapálím petrolejku a budu si číst Tajuplný ostrov, za zvuků tikajících starých pendlovek po babičce Anně a praskání voňavého dřeva v peci.

Ale jestli někdy přijde můj muž s přesvědčivým názorem, že nutně potřebujeme mít na chatě moderní podlahové topení, vykašlu se tentokrát na argumenty a umlátím ho dobře vysušeným smrkovým polenem.

(c) Aglája – Vlaďka Černajová 2007