… tak trpí. Když ho chytí ischias, umírá…
"Tělo má jít do hrobu zhuntovaný," říká doktor Skružný v nezapomenutelném podání Rudolfa Hrušínského. A tak i já občas bojuji s ischiasem. Od varovného pobolívání až po stav, kdy máte dojem, že vám nějaký pacholek vráží nůž do zad. Nemůžete se narovnat, bolest vystřeluje z kříže a putuje přes hýždě do nohou. Není to zkrátka nic příjemného. I když, která choroba je vlastně příjemná?
V pátek ráno si ischias potykal s mým chotěm. Pustila jsem se do daňových přiznání, zatímco on se po ranní hygieně doplazil zpátky do postele a trpěl.
"Zavolám tvý doktorce, aby ti přišla píchnout injekci, uleví se ti," nabídla jsem se.
"Snad to přejde," opáčil a zkřivil obličej bolestí. "Nikam nevolej."
Dala jsem se tedy znovu do práce a občas jsem si zahrála na samaritánku. Krmila jsem ho a napájela. Kolem poledne už totiž nebyl schopný vstát z postele.
Po šesté večer skučel bolestí. Nahlas. Napadlo mne, že bych měla zaběhnout do kuchyně, popadnout největší nůž a ukončit jeho trápení. Avšak zvítězil u mne smysl pro odpovědnost. V cele předběžného zadržení bych zcela jistě nemohla účtovat a vyplňovat daňová přiznání. Navíc jsem si uvědomila, že musím splácet hypotéku, a tudíž nemám peníze na pohřeb.
"Zavolám ti doktora," pravila jsem. Popadla jsem telefon a vytočila číslo.
"Jestli chcete lékařskou pohotovost, tak ty jsou tady až vod sedmi," vyštěkl na mne ze sluchátka nepříjemný ženský hlas.
"Jirko, musíš to ještě půl hodiny vydržet," řekla jsem svému miláčkovi.
"Za půl hodiny chcípnu," odvětil a zkřivil obličej bolestí, "zavolej mi záchranku."
Pomyslela jsem si, že je to pěkná hloupost, jenomže ten můj dědek se v tu chvíli tvářil, jako kdyby měl za minutu vydechnout naposledy, navíc si stěžoval, že necítí prsty u nohy, a tak jsem se spojila se stopětapadesátkou. Službu konající ženě jsem barvitě vylíčila, co se s mým chotěm děje.
"Pohotovost by k němu stejně nepřijela, musela byste ho tam dopravit," řekla mi. "Já vám pošlu sanitku, nejlepší bude, když ho odvezou do nemocnice na neurologii."
"Jenomže nám zrovna nejezdí výtah, bydlíme v pátém patře a manžel je nepohyblivý," pravila jsem opatrně. Neuměla jsem si představit, jak ho dostanou do auta.
"Nebojte se, naši kluci to zvládnou," odvětila ta dobrá duše. "Nadiktujte mi jméno a adresu, za chvíli jsou u vás."
Sotva jsem Jirkovi sbalila pár nejnutnějších věcí, přibrzdila sanitka před naším domem. Seběhla jsem dolů a dvěma chlapíkům, kteří vystoupili z vozu, jsem oznámila neradostnou skutečnost, že se budou muset plazit po schodech. Oba byli o dobrou hlavu menší nežli já a nevypadali na to, že by pravidelně chodili do fit centra. Přesto moje informace vyloudila na jejich tvářích úsměv.
"Pátý patro je dobrý, hlavně že nebydlíte ve dvanáctým," prohlásil mladší z dvojice. "Vejtah by byl sice pohodlnější, ale i po schodech sneseme vašeho manžela bez problémů. Nemějte strach."
Vyběhli jsme nahoru (pánové byli na schody evidentně víc zvyklí nežli já, měla jsem co dělat, abych jim stačila). Mlaďoch se sklonil k trpícímu Jirkovi a opatrně ho prohlédl.
"Vezmeme vás do nemocnice, tam se o vás postarají," rozhodli se po chvíli. Potom mu oba velmi něžně pomohli do speciální židle, kterou si s sebou přinesli. Popadla jsem připravenou tašku a kráčela jsem s nimi dolů. Překvapilo mne, jak ohleduplně si počínali. Žádný rychlý pohyb, který by ještě víc znásobil bolest pulsující Jiříkovým tělem. Bylo vidět, že dobře vědí, jaká je ischias mrcha.
Neméně opatrně uložili Jírovo fyzično do sanitky, napíchli mu kapačku a odvezli ho do nemocnice. Na moje díky reagovali pousmáním a konstatováním, že je to přece jejich povinnost.
Smekám pomyslný klobouk a posílám na adresu Záchranné služby poděkování za profesionálně odvedenou práci a velmi lidský přístup. Moc mne to potěšilo. Nechápu hajzlíky, kteří na zachránce útočí slovně i fyzicky, jak jsem si v poslední době několikrát přečetla v denním tisku.
A málem bych zapomněla: Jíra je sice pořád parádně nalomený, ale už je schopný za pomoci dobré duše vstát z postele. Takže druhé díky letí na neurologii do nemocnice Na Františku.
No vidíš.-))A můžeš v klidu účtovat.-)))Tak ho pozdravuj, až mu tam poneseš síťovku s pomeranči.-)
IschiasIschias je hnusnej, taky me to jednou takhle chytilo a měla jsem co dělat, abych neřvala nahlas. Tekly mi slzy. Přeju tvýmu manželovi, aby se brzy uzdravil. 🙂
Sama mám s pohotovostí mizerný zkušenosti. Ale je potěšující, že aspoň někde se k pacientům chovají po lidsku.
Musím to uvést na pravou míru. Nechala by mě chcípnout. Že prý záchranka jezdí jen v ohrožení života.
volam trikrat bravo!! je radost neco takoveho slyset nebo cist, i kdyz samozrejme manzela je mi uprimne lito…
Když má chlap rýmičkuKdyž mám rýmičku, tak taky trpím a nechám se obskakovat. Za á mi to samozřejmě dělá dobře a za bé si musíš uvědomit, milá Yfčo, že chlap má narozdíl od ženský sníženej práh bolesti. Ženská je od přírody odolnější tvor. Přežije porod, takovej ischias je pro ní lehký loupnutí v zádech. Tak se nediv, že tvůj manžel trpěl jako zvíře a že my chlapi umíráme, když nám teče z nosu. 🙂 Jirko, s tebou soucítím, dej se brzo do pořádku a hlavně se nech obskakovat! :-)))Já jsem si taky myslel, že záchranka jezdí jen v ohrožení života. Ale je vidět, že na tom dispečinku seděj fakt odborníci, protože ta ženská hned poznala, že tvůj manžel v ohrožení života je!!! :-))
Podepisuju to,co napsal Martin. Zenska toho vydrzi o hodne vic. Mozna bych i pripustil, ze jsme tak trochu srabove a kdyz nam neco je, tak si to poradne „vychutname“. Je od tebe hezky, ze jsi mu tu zachranku zavolala. Moje manzelka by me urcite nechala „vyhnit“ az do pondeli. :)))
Záda jsou svině! Taky mě to často bere, takže vím, že to je pěknej humus. Sice neřvu nahlas, ale moc daleko k tomu nemám. Tvýmu chlapovi přeju, aby se brzo uzdravil a doufám, že když je teď v tý nemocnici a nemusíš ho obskakovat, že se konečně dostateš k tomu, abys napsala další díl svejch sexuálních pamětí – myslím tvůj těžce intimní deníček. 🙂
Zase jsi mě pobavila. S tou rýmou to na devadesát procent chlapů sedí. 🙂 Horší je, že když je něco nám, tak se na nás ti pacholci většinou vykašlou. Nevím jak tebe, ale mě můj muž když marodím moc neobskakuje. Když marodí on, můžu se strhnout. Taky se tváří že umírá, ale přitom celou rodinu komanduje jako generál v plný síle. 🙂
Lorrain…… síťovku s pomeranči jsem dnes nechala doma, ani jsem ho nepozdravovala. Kurňa, obávám se, že se jeho stav zhorší… ;o)
jezisito sou kecy, co se dozvime dal? zeny umi litat?
najednenoze…… s klasickou pohotovostí také nemám moc dobré zkušenosti. Se záchrankou zatím ano. Kdysi dávno mne vezli do nemocnice, když můj život visel na vlásku (krvácela jsem do břišní dutiny) a byli velice příjemní.
Martine…… dík za vysvětlení. :o)) Hluboce se stydím a slibuji, že příště nebudu otálet a vytočím 155 okamžitě… ;o))
Petře…… s ohledem na ten vychechtaný smajlík na konci tvého komentáře ti to „vyhnití“ moc nevěřím. :o))
Frmole…… teď na psaní intimního deňýčku nemám čas, ale do konce března snad pokračování naťukám do klávesnice.
Ondřeji…… muži o nás občas tvrdí, že jsme čarodějnice a ty, jak je známo, samozřejmě létat umí (byť na koštěti). ;o) Ale nějak sis nevšiml, že se tady o tom, že si ženy marodění moc neužívají a vydrží o něco víc bolesti, zmínili jedinci mužského pohlaví. :o) Já osobně si myslím, že je to tak padesát na padesát. Znám hodně ukňouraných bab, které si pomalu běží pro neschopenku, když se říznou do prstu, ale potkala jsem i hodně drsných chlapů, kteří chodí do práce s horečkou a tváří se, že jim nic není. ;o)
Yfča 16)Taky si myslím jako ty, že to závisí na jedinci. Taky jsem za svůj život potkal chlapy, co s rýmou běželi k doktorovi a nechali si napsat neschopenku. Na druhý straně jsem dělal s jedním týpkem, co sebou seknul na náledí, když šel do práce. Normálně odmakal šichtu. Opravujeme auta, dělal tenkrát audinu bouchnutou na předek. Makal jak barevnej a neřek ani slovo. Když nemoh v noci bolestí usnout, tak se oblíknul a dojel si autem do nemocnice na chirurgii. Tam mu to zrentgenovali a děsně mu vynadali, protože měl zlomenou ruku. Navíc tak blbě, že si ho tam nechali a ještě v noci mu to kuchali. Takže jak už jsem řek, každej člověk je jinej. Někdo vydrží víc, někdo míň. Tvýmu starýmu přeju, ať se z toho brzo dostane. Išias neni nic příjemnýho.
Tohle jsem před chvílí našel:http://yfca.bloguje.cz/132440.php Koukám, že tvůj starej asi jezdí záchrankou rád. :-)))
Jardo…… tehdy si Jiřík tak trošku hrál na kaskadéra, letěl několik metrů vzduchem a potom se zahryznul do asfaltu. :o) Naštěstí to přežil, mohl skončit daleko hůř. Ten odkaz doporučuji všem, kteří si myslí, že si při jízdě na kolečkových bruslích mohou přivodit maximálně chodníkový či silniční lišej… ;o)
Jéje 🙁 chudák choť 🙁 Tak ho od nás všech pozdravuj, ay´t se brzo vrátí zdráv domů a je ti zase tvou stálou a zdravou inspirací k hlodům do hlodníku! :-)PS: A propos… Někde jsem četla, že bolesti zad snižují vrstvu šedé kůry mozkové. V tom případě 99% lidstva bude za chvíli vylízanejch až na morek… ;o)))
Lucko…… tos mne tedy tím dodatkem pod komentářem potěšila. Potíže se zády mám už asi tři sta let, takže je víc než jasné, že já osobně už žádnou šedou mozkovou kůrčičku nemám! :o)))
Něco málo kritikyMilé ukňourané dámy. Bolesti zad způsobuje buď lidská hloupost, a to, když se snažíte hrát na chlapy a troufáte si na kolečka plné šutrů s myšlenkou: když může chlap tak coby ne já. Nebo módou krátkých triček (ne že bych je nepodporoval, ale myslím že v mínusu se fakt nehodi) ale to patří taky do vlastní hlouposti. Pak je tu také klasické sezení, nebo spíš ležení na židli (předpokládám že jsem oslovil většinu čitatelů) a to patří do lenosti. A pak je tu ještě jeden důvod bolesti zad a tím je oslablé břišní svalstvo (mimochodem mám to odzkoušené) takže povině před spaním pět minut bušit čtverečky a žádné zkuhrání 🙂
RE: Něco málo kritikyMáš pravdu jenom v tom, že když ti kvůli nedostatečnýmu oblečení nastydnou ledviny, tak tě můžou bolet záda, ale jinak jsi úplně vedle! Sám jsem měl velký problémy, takže jsem toho o bolestech zad hodně přečetl a dozvěděl se od doktorů. Někdy si můžeš problémy způsobit blbým chováním, ale většina bolestí zad je způsobená úplně něčím jiným. Záda tě totiž můžou bolet, i když netaháš metrákový šutry a chodíš v zimě zahalenej do kožešin od hlavy až k patě. Můžeš celej život vzorově sedět a stejně tě začnou záda zlobit. Jak je známo, tak meziobratlový ploténky se začínají ztenčovat a degenerovat už kolem třicítky. Během dalších let se pomalu projevujou degenerativní změny páteře: výrůstky. Asi padesáti procentům padesátníků stačí delší stání nebo chůze na větší vzdálenost a záda je začnou bolet. A právě ty výrůstky, vyhřezlá plotýnka a zúžení páteřního kanálku způsobují nejčastěji ischias, o němž se tady vede debata. U starších lidí má na bolesti páteře taky vliv osteoartritida a osteoporéza. Svoji roli hraje určitě i dědičnost a vrozený dispozice. Takže někdo klidně může chodit v mrazu nahej, válet se na židli a záda ho začnou zlobit v šedesáti, jinýho třeba už ve dvaceti, i když podobný kraviny nedělá. Je to trochu jako s rakovinou. Můj pradědek hulil jako fabrika a umřel v devadesátiosmi na otravu alkoholem, strejda umřel v padesáti na rakovinu plic, i když si v životě nezapálil a nikdy se nepohyboval v rizikovým prostředí. Můžu říct, že narozdíl od pradědka žil zdravě, protože to byl sportovec a abstinent. Vhodný cvičení může v některých případech bolesti zad snížit, ale nikdy je zcela neodstraní. Někomu pomůže bederní pas, ale řadu problémů se zády vyřeší až případná operace. Mně je čtyřicet, dělal jsem do pětatřiceti kanoistiku a před rokem jsem musel na operaci páteře. Před operací jsem asi tři roky pravidelně chodil na rehabilitační cvičení a byl jsem několikrát v nemocnici, ale nepomohlo to. Moje problémy začaly právě kvůli vyhřezlý plotýnce ischiasem, pak mi to skříplo ještě nějakej nerv a v podstatě mi ochrnula jedna noha. Na operaci páteře kvůli plotýnkám byl i můj táta, když mu bylo padesátpět, i když v životě žádnej sport nedělal. O dva roky mladší ségra má čtyři děti, takže její záda při těhotenství dostaly zabrat, v životě neudělala rychlejší pohyb, má nadváhu a záda má zatím v pohodě.
Marku…… určitě máš pravdu. Já jsem celý život nosila kalhotky s vlasem, břuch i záda jsem neodkrývala v létě (natož v zimě!), od třinácti let v podstatě pořád závodně sportuji, takže ochablým svalstvem nedisponuji, nikdy jsem nenosila pytle s cementem (jen ty pod očima) a přesto mám už delší dobu problémy se zády… ;o) A málem bych zapomněla: nekňourám. :o))
Jé, to je krása,bavit se o chorobách! To mám rád …Nevím, jak bolí ten správnej „hexnšůs“ – takovej ten, co se člověk ohne a už nikdy neztopoří. Tak kvalitní jsem ještě nikdy neměl. Myslíte, že to může bolet asi jako kompresní zlomenina obratle spojená se čtyřmi ulomenými žebry? Nebo může víc bolet otevřená zlomenina kotníku? Já to porovnat neumím, páč ten ústřel mě nepotkal. Mám ale pocit, že asi největší moje bolest byla při hnisavým zánětu okostice po vytržený stoličce.A že jsou ženy odolnější? Ta moje určitě! Ona sice tvrdí, že jí je špatně, že ani na nohách stát nemůže, ale stejně si neodpustí řeči typu:“Tu podlahu takhle nestírej! Já to stírám zleva doprava a né tak blbě, zprava doleva, jako ty.“ Kdyby jí opravdu něco bylo, tak si na podlahu (a podobné voloviny) ani nevzpomene a nebude se snažit kvůli tomu nas…čílit celý zbytek rodiny!
Tož přeju brzké uzdrawení (my jiříci se musíme podržet nawzájem bo nás krásných je málo) twému muži a wše nej k MDŽ Yfčo 😀
Re: Jé, to je krása,Milý Kráťo, vidím, že se řídíš pravidlem, že tělo má jít do hrobu zhuntované:) A když už jsme u témata bolesti, nedávno jsem slyšel vtípek ušitý přímo pro tuto debatu: Víš proč si baby stěžují že největší bolest je porod?….Pač ještě nikdy nedostaly klackem přes koule.
Jestli mohu doporučit,pak Vám doporučuji, abyste poděkování poslala nadřízenému jejich nadřízeného.Nejlépe šéfovi zřizovatelského subjektu (krajský hejtman?).Rozumné heslo pro mezilidské styky v dnešní době zní:Stížnosti do očí – pochvaly šéfovi.
ja tak rad!citam nejake pozitivne veci… vsetci okolo len nadavaju vzdy 🙂
Přidám se s pochvalou…dcera Lucka si před týdnem sekla krční páteř, s trička jsem ji musela vystříhat, nepohyblivou, v bolestech a s brekem jsem ji vezla do fakultní nemocnice v Porubě, kde se u ní během pár dnů vystřídalo několik neskutečně příjemných sester, doktorek a doktorů. Po dlouhé době naprosto pozitivní pocit z návštěvy nemocničního zařízení. A když to tak píšu…jdu jim napsat pochvalný mail…
ischiasmam ho umiram ,inekce nepomahaji