Můj kamarád z loděnice Láďa přišel nedávno o práci. Dobře věděl, že na chlapa po padesátce nikde nečekají s otevřenou náručí, proto si vyběhal koncesi, dal loď do pucu a začal se živit provozováním vyhlídkových plaveb po Praze.
Když začal podnikat, pořídil si mobil. Jako každý nový majitel tohoto zázraku techniky byl trošku nervózní z toho, že mu nikdo nevolá. Proto chlapi v loděnici nad sklenkou rezavého moku koumali, jakou blbinku by mu provedli.
„Hele, já se představím jako někdo ze živnosťáku a řeknu mu, že jsme mu zrušili koncesi,“ navrhnul Mlhoš a spláchl svoji myšlenku mohutným douškem.
„To je blbina,“ prohlásil Venda, „dyť mu na tom papíru ještě nevoschnul inkoust! Dali mu to teprve před měsícem!“
„A co ukecat nějakou ženskou? Že by ho jako balila a tak,“ napadlo Karla a významně mne udeřil okem.
„To je ještě větší kravina,“ oponoval mu Mlhoš, „má Marušku za prdelej, ten se se žádnou babou vybavovat nebude!“
„Zavolám mu z druhého telefonu“, povídám, „z toho jsem mu nikdy nevolala, tak nebude tušit žádnou habaďůru.“ Vytáhla jsem mobil a naťukala Láďovo číslo.
Jakmile se ohlásil, spustila jsem huhňavě: „Čest práci, soudruhu! U telefonu je inženýrka Šoustalová, Finanční úřad pro Prahu 8. Už jsi podal daňové přiznání na tento příští rok?“
Chvíli bylo ticho a potom Láďa vyděšeně pípnul: „Ježišmarjá, vždyť já jsem si ještě nic nevydělal!“
„To nevadí,“ pravila jsem přísně, „ale daně platit musíš, jinak ti odebereme koncesi!“
„Dyť já jenom občas někoho svezu lodí,“ zakňoural.
„Ale vozíš je v místě, kde to jde přeplavat a nebo přejít se suchýma kolenama,“ opáčila jsem přísně.
Bývala bych ho ještě chvíli dusila, jenže chlapi už řvali smíchy tak hlasitě, že jsem byla prozrazena.
„Teda, tys mi dala, já jsem si fakt myslel, že po mně jdou,“ oddychl si Láďa. „Vůbec mi nedošlo, že je teprve červen a že je úplná kravina chtít teďka po někom daňový přiznání, když navíc podniká necelý dva měsíce. Počkej, ty potvoro, tohle ti vrátím i s úrokama,“ smál se.
Neměla jsem strach z toho, že by si ze mne chtěl Láďa na oplátku také vystřelit. Spíš jsem se obávala, aby mi v loděnici nezačali říkat inženýrko Šoustalová. Občas se někdo Ládi zeptá, zda už zaplatil daně na tento příští rok, já jsem naštěstí pořád jen Yfča…
Ty si zvíře! :)))
Kam ty na to chodíš? :o))
Pobavilo 🙂
Šoustal a Šoustalová jsou úplně běžný jména. U nás v baráku taková rodinka bydlí. Jsou to fajn lidi a to jméno hrdě nosej. Například když se přistěhovali, tak byla zrovna domovní schůze kvůli tomu, že se měly měnit stupačky. Šoustal tam přišel a představil se "Dobrý den. Já jsem Šoustal." Taková jedna starší pani co bydlí v prvním patře zařvala "Co si to dovolujete? Takhle mluvit na veřejnosti!!" a on na to klidně "Já jsem ale opravdu Šoustal. Teda mé jméno je Šoustal." :o)))
Lepší se jmenovat Šoustal než Nepostál.
DefinitívaVe Varech bydlel nějakej Sološ. Děcka mu připisovala na jmenovku "u". Tak se zdravě naštval a nechal si udělat mosazný štítek. Druhý den to tam měl vyryto – natrvalo:-)
Ještě jeden příběh: JUDr.Pěniš se po zavedení počítačového zpracování mezd dožadoval zásahu do kmenového souboru. Navrhoval Pienish. Nebylo mu vyhověno… 🙂
Nás kamarádse jmenuje podobně – JUDr.Peniš – a protože diakritika mu způsobovala problémy v písemném kontaktu, nakonec po letech přijal příjmení své manželky:-)
Pozdrav z Mnichova@ ) „aTeo“ @ 7)Hahahahaha……Ten Sološ jsem byl já…..ale stejne jako tenkrát tak ani dnes bych se kvůli hlupákům ani ve snu nenaštval…>(8>))_Ahoj Venca