Z deňýčku týraného rodiče XXI.

Káťa se po poledni přihnala ze školy a nadšeně mi hlásila, že objevila v nedalekém sekáči perfektní sukni.
„Já mám hadrů dost,“ prohlásila jsem rezolutně.
„To vím,“ opáčilo moje dítě drze, „ta sukně by ti stejně nebyla a mně perfektně sedí!“

Nakonec mne přemluvila, a tak jsem na sebe hodila oblíbené kraťasy a tričko a klusala jsem za ní do sekáče. Katka se prodrala houfem zákaznic ke stojanu se sukněmi a ponořila se mezi ramínka. Zjistila jsem, že svůj objev mistrně zahrabala, aby jí ho náhodou někdo nevyfoukl. Hned se hnala do kabinky, kde se do sukně narvala a krokem, za nějž by se nemusela stydět žádná ze špičkových modelek, se prošla mezi regály. Vzbudila tím zaslouženou pozornost několika pedofilů. Musela jsem uznat, že jí sukně, která sahala až na paty a měla na zádi nemravný rozparek, sluší.

„Mami, koupíš mi ji?“ žadonila. „Už nikdy nic po tobě nebudu chtít, uklidím si bordel v pokojíčku, budu mýt nádobí, učit se…“ (raději její několikaminutový monolog přeruším, abych šetřila váš drahocenný čas).

Cestou k pokladně jsem pravila, že jsem ochotná vypláznout maximálně stovku. Prodavačka hodila sukni na váhu a chtěla po nás devadesát jedna kaček. Musela jsem rezignovat.

Navečer si Káťa nový model natáhla a odkvačila v něm na gymnastiku. Zářila přitom jako sluníčko. Bordel v pokojíčku předtím zdvojnásobila a do dřezu naházela další špinavé nádobí…

Zapsáno 7. června 2000.

Vyrváno z Yfčina téměř intimního internetového deňýčku.