Tumáš úd a jdi si hrát na doktora!

Pokud navštívíte některý z literárních serverů, utopíte se v moři autorů. Každý server sice umožňuje publikujícím autorům zviditelňovat dobrá díla kolegů pomocí tipů, doporučení nebo jiného způsobu hodnocení, avšak návštěvník málokdy narazí na nějaký literární klenot.

Naprostá většina děl zemře v okamžiku zveřejnění, přesto občas narazíte na skvělou povídku, básničku či jiný literární útvar. Nabízím vám úvodní část zatím třiadvacetidílného seriálu „Kouzlo údů“, který na Liteře publikovala Monty.

Prolog

Následující text(y) pochází z dosud nepublikované knihy „Kouzlo údů“, která je, žel, momentálně nepublikovatelná, neboť někteří členové rodiny (a nejen ti) by mne zřejmě navždy zavrhli a Stáník by tak přišel o babičky, tetičky a podobné příbuzenstvo, které mu může v budoucnu ještě být užitečné.

Kouzlo údů I.

Kapitola I.

TUMÁŠ ÚD A JDI SI HRÁT NA DOKTORA!

Přiznejme si to na rovinu: ačkoli jsme si jako děti snad všichni hráli na odlehlém místě s příslušníky opačného pohlaví na doktory, rozhodně nás k tomu doma nijak nenabádali, ba spíše naopak. Možná v létech šedesátých kdesi v San Franciscu, Jú Es Ej, vykoukla ze stařičkého karavanu, pomalovaného nápisy jako MAKE LOVE, NOT WAR hippiesácká mamina s kopretinou v puse a vybídla svého předškolního synka ke hře úvodní větou, byť mírně přizpůsobenou reálné situaci.

Především mu jistě neřekla tumáš úd, protože lze jen těžko předpokládat, že by synkův genitál běžně uschovávala v poličce na koření mezi tymiánem a skořicí, a rovněž tak mu celé výše uvedené souvětí pochopitelně neřekla česky. Rozhodně je ale jisté, že by jí ani v nejmenším nevadilo, kdyby svou ratolest přistihla za karavanem, jak zkoumavě nahlíží pod sukénku holčičce od sousedů.

Málokdo z nás ale měl takové podmínky k sexuálnímu prvovýzkumu. Dokonce ani moje známá, která se skutečně v šedesátých letech v San Franciscu narodila, neměla natolik liberální rodiče, aby ji k této v podstatě nevinné dětské hře přímo vybízeli. Byli z těch, kteří kopretiny vidí raději na zahradě nežli zapletené v dlouhých kadeřích, o ústech ani nemluvě. A přiznejme si, že do stejné kategorie patřili i rodiče naši.

Hra na doktora je zřejmě tak stará jako lidstvo samo. Troufám si říci, že existovala ještě dříve, než se na světě objevili první doktoři. I malý Kopčem jistě rád konfrontoval své ohanbí s ohanbím malé Veveřice, ač o tom knihy páně Štorcha taktně mlčí, stejně jako knihy mnoha jiných autorů, v nichž se vyskytují nezletilé osoby různých pohlaví. Jedinou výjimkou je snad Brouček s Beruškou, jednak proto, že jejich duchovním otcem byl katolický kněz a také proto, že se jedná o hmyz. U hmyzu zkrátka nic takového nepředpokládáme, byť by se jinak choval sebevíc lidsky. Možná jednou nějaký entomolog objeví pod mikroskopem broučka, jak se svou ochmýřenou nožkou dotýká zadečku své kamarádky, ale osobně o tom dost pochybuji.

Tvorové na vyšším vývojovém stupni ale tuto hru provozují rádi a zhusta, i když jsou jejich motivace zřejmě odlišné od člověčích. Snad každý savec s oblibou oňuchává genitálie ostatních příslušníků svého druhu – klasickým příkladem budiž psi, které prakticky nevidíme jinak, než s čenichem pod ocasem druhého. Ale to jsme poněkud odbočili.

Z nepříliš jasných důvodů rodiče nejsou dvakrát nadšeni, když zjistí, že jejich potomek někde v ústraní objevuje tajemství rozdílnosti obou pohlaví. Jak jsem už nastínila, je to o to více překvapivé, že sami v útlém věku provozovali přesně totéž.

Je pravdou, že dětské hry se kraj od kraje mění – malý příklad za všechny: při nedávné debatě s přáteli jsem zjistila, jak klasická hra na krvavé koleno může měnit tvář v závislosti na zeměpisné šířce… Zatímco já, vyrůstající v kraji jihočeském, jsem si hrávala na „krvavé koleno“, kamarádka z Moravy na „krvavého dědka“ a můj bývalý manžel, rodilý Severočech, při plastickém popisu průběhu děje hry tvrdil, že u nich se tomu říkalo „na honěnou“, kamarád z Čech východních neznal krvavého ani honěného vůbec nic, neboť si celé dětství hrál výhradně na doktora a na nic jiného – ale právě tato hra žádná lokální specifika nemá. Její podoby jsou, pravda, různé, ale podstata zůstává stejná.

Pokud si vzpomínám na své vlastní dětství, k „lékařské“ problematice jsem se dostala poprvé asi ve věku čtyř let, na prázdninách u pratety na venkově. Tahle prateta měla dva pravnuky – fuj, to je skoro jako jazykolam: Nerozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora… – přibližně v mém věku (a jednu pravnučku ve věku mladším, která mne jednou stříhla nůžkami do nosu), a s těmito hochy jsem byla poprvé v životě tváří v tvář (přesněji dlaní v… řekněme údeček) konfrontována s odlišnostmi obou pohlaví. Základ hry, kterou jsme tehdy s chutí provozovali, byl zhruba takovýto:

Oba hoši utrpěli zranění při hromadné katastrofě – požár, výbuch plynu nebo výbuch sopky – na zahradě pod maliníkem. Okamžitě poté byli převezeni – na kolečku, poznamenaném stopami po nedávné přístavbě domu – do nemocnice, což byl náš „bunkr“ pod verandou, kde jsem se jich ujala já coby lékařka, toužící zachránit jejich životy. Chlapci se natáhli na kanape a já je svlékla z tepláčků. Bundičky jsem nechala bez povšimnutí, neb při dřívějších hrách jsem již zjistila, že horní části jejich tělíček se od mého tělesného vybavení nikterak neliší. Poté, co jsem důkladně prohmatala jejich varlátka a údíky, rozhodla jsem, že je třeba neodkladná náročná operace, která sestávala ve velmi nenáročném přetahování předkožtičky.

Dospělá část rodiny o tom neměla pochopitelně ani tušení, nejspíše se domnívali, že si pod verandou navzájem předčítáme z Kocoura Mikeše. Musím se tedy, po více než dvaceti letech konečně přiznat – nikdy jsem nečetla Kocoura Mikeše a děj této knihy znám jen velmi zběžně, ponejvíce ze strohých ukázek ve školních čítankách. A nečetla jsem ani Ferdu Mravence. Vzhledem k tomu, že jsem se naučila číst v necelých třech letech, v době, kdy mí vrstevníci po urputném slabikování „Pepa láme, Ola solí“ konečně přelouskali první dětskou knihu, už jsem v noci pod peřinou louskala knihy dospělácké.

Nevím přesně proč, ale u nás se v knihovničce vlastně žádné knihy, adekvátní mému věku nevyskytovaly. S jejich nákupem se skončilo po leporelu „Jak šlo vejce na vandr“, nejspíše proto, že mí blízcí, zcela vyvedeni z kontextu mou zjevnou „jinakostí“ si mne netroufli urazit tím, že by mi pod stromeček koupili Veselé říkánky o zvířátkách. Zvykli si na to, že mne vídají posedávat na gauči s objemnými tlustospisy, jako byl například životopis Josefa Lady (přišel mi zajímavější než nějaká báchorka o mluvícím kocourovi) nebo Josefa Mánesa. Obě tyto knihy byly sdostatek smutné a vyhovovaly tak mému pesimistickému naturelu.

Jediné, co si mi kdy babička dovolila odebrat, byl Dobrý voják Švejk. Pravila, že na takové sprosťárny mám času dost. Po jejím zásahu už onu knihu nikdy nikdo nenašel, ačkoli jsem jejím hledáním strávila dost podstatnou část puberty. Nakonec mi nezbývalo než vypůjčit si ji v knihovně a neustále platit tříkorunové a pětikorunové pokuty za pozdní navracení.

Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby byla naše hra na paní doktorku odhalena. Dle zavedených zvyklostí by byli nejspíše více potrestáni hoši, ačkoli jsem původcem hry byla já. Holčička je brána jako tvoreček submisívní, podléhající slepě okolním vlivům, a jakkoli to v mém případě nebyla pravda, zřejmě bych vyvázla s pokáráním, zatímco řiti spoluviníků mužského pohlaví by byly přímo konfrontovány s rákoskou. Nevzpomínám si, že bych byla fyzicky trestána do chvíle, nežli jsem se poprvé ocitla v dětském kolektivu mimo domov. Pak nastalo peklo, které vůbec nesouviselo s pohlavním výzkumem.

Pokud jde o hru na doktora, děti ji vždy – lhostejno zda na vsi či ve městě – provozují v ústraní, protože pro tyto hrátky, které mají zůstat očím rodičů skryté, je všude dost vhodných, náležitě odlehlých míst. Zkrátka a dobře, v okamžiku, kdy je dítě poprvé separováno od svých zploditelů, dostává se poprvé do smíšeného kolektivu a navzájem objevuje taje druhého pohlaví. Domnívám se ale, že pro tyto prvovýzkumy je mnohem vhodnější dětské hřiště, les, louka či sklep v paneláku nežli instituce jakými jsou jesle a školka.

Vychovatelky v těchto ústavech bývají bdělé (někdy), a jakkoli jim může uniknout spousta drobných prohřešků, pohlavní experimenty povětšinou jejich pozornosti neujdou. Z vlastní zkušenosti vím, že personál těchto zařízení, jakož i všech ostatních, fungujících na principu vzdělávání, bývá rekrutován z řad sexuálně frustrovaných žen, které mívají doma partnera neprůbojného, zakřiknutého a rovněž frustrovaného (kdo jiný by byl ochoten provdat se za učitelku?), anebo nemají vůbec žádného, protože projevy jejich profesionální deformace jsou duševně zdravým zástupcům mužské populace nesnesitelné. Jen muž, trpící silným oidipákem (viz*) anebo jinou fixační psychózou, může snášet pospolitost, sestávající z neustálých zákazů, domluv a v nejvyhrocenějším případě i fyzických trestů. Do školky většinou vstupuje dítě již náležitě vybaveno radami a zákazy, veskrze dobře míněnými, leč přesto všechno zcela marnými.

Ani plácání přes ruce od vychovatelek v mateřince nepřesvědčí hošíka o tom, že během poledního spánku nemá strkat prstíky pod gumu od punčocháčků, ve vyhrocenějším případě že nemá strkat prstíky pod gumu od punčocháčků holčičky na vedlejší postýlce. V tomto období života je jak pro chlapce, tak pro nás slečny mužský pohlavní orgán natolik přitažlivý, že zkrátka nemůžeme jeho lákadlu odolat – ačkoli, vybavíme-li si dnes čtyřletý údíček, už nedokážeme přesně specifikovat, cože to na něm bylo tak zábavného a zajímavého. O mnoho zajímavější situace nastane, setkáme-li se s ním o mnoho let později v poklopci dospělého muže – ale o tom později.

Dámy, jimž je však v těchto zařízeních výchova dětí svěřena, nemají povětšinou žádné pedagogické schopnosti a jejich argumentace bývá natolik stupidní, že jí zcela průměrně vyspělý předškolák nemůže uvěřit, pokud by se předtím hodinu netloukl gumovým kladívkem do hlavy.

Nevím, kdo z hochů by uvěřil tomu, že po onanii bude mít chlupaté dlaně, a kdyby přece jen, každé dítě ví, že existuje břitva a holicí strojek. Není to tedy ani v nejmenším přesvědčivé, a tedy naprosto neúčinné. Ani procítěné domluvy jako „tohle slušný chlapec (slušné děvčátko) nedělá, je to ošklivé a zakázané“ nemají kýžený efekt.

Za doby svého ročního pobytu v mateřské škole jsem poznala jen jediné děvčátko, které toužilo být vždy slušné a spořádané. Nenáviděla jsem ho. Ta dívenka se jmenovala Šárka Holasová a její neustálé žalování a podlézání, spojené s nadměrně úhledným zevnějškem (měla nažehlené snad i mašle ve vlasech) mne přímo uráželo. Stala se tedy terčem mé agrese, a to nejen slovní, ale i tělesné. Nebylo dne, kdy bych jí u stolku při obědě alespoň jednou nenakopla, neštípla do předloktí anebo na ni neprskala polévku.

Pro kladné hrdiny jsem měla vždy jen slůvka pohrdání, a všechny děti, které mi byly dávány za vzor, jak jsou dobře vychované, tiché a způsobné, byly v mých očích idioty bez osobnosti. Byla jsem neúnavnou bojovnicí proti stádní poslušnosti a snad nejvíce můj jemnocit uráželo donášení dospělým, co kdo provedl špatného. Snad i proto mne ve chvíli, kdy jsem se ocitla v ústavech hromadného vzdělávání, přestaly zajímat rozdíly mezi mnou a Lubošem Bartáčkem, kterého milovaly všechny holčičky ze školky, a začala jsem toužit po svobodě jednotlivce.

Moje rodina to nesla těžce. Všichni byli slušní, spořádaní a až na výjimky organizovaní, a přestože byli (až na babičku) bezvýhradní ateisté, nechápali, proč je pánbůh tak potrestal. Po dlouhých úvahách dospěli k názoru, že kořeny mé nepochopitelné svobodomyslnosti tkví v neznámém dědečkovi, otci mého (téměř neznámého) otce, který byl kapitalistou. Neshodli se sice na tom, zda měl jen pole nebo i kovárnu, protože ho nikdo nikdy neviděl, ale byli spokojeni alespoň s tím, že našli viníka, díky němuž byl můj genetický základ tak zhoubně narušen. Mne tato výjimečnost těšila a na svého přímého předka, kořistného kapitalistu, jsem byla velice hrdá. Ostatně byla jsem jediným členem rodiny, který měl v příbuzenstvu bohatce. S otcovou částí rodiny jsme se nestýkali a v mateřské linii se to hemžilo jen samými proletáři.

Ačkoli jsem byla tak aktivní při hře na paní doktorku, nadále jsem už po přímém kontaktu s chlapeckým přirozením netoužila. Stačilo mi vidět to jednou a prvotní fascinace údem mne brzy přešla. Dost dobře jsem nechápala ani masovou posedlost Lubošem Bartáčkem. Už jsem si dovedla představit, co skrývá pod punčocháčky, a tím byl pro mne výzkum ukončen.

Tajemstvím, které mne cele pohltilo, bylo zrození dítěte a především akt, jenž k němu vede. Jako hloubavému děcku mi bylo hned jasné, že pohlavní diferenciace mužů a žen není bezúčelná, stejně jako tomu je i u příslušníků jiných živočišných druhů.

Vypozorovala jsem, že k početí potomka je zapotřebí spolupráce obou pohlaví, a to převážně při svých prázdninových pobytech u pratety. Z hovorů i vesnické praxe mi bylo brzy jasné, že pro zrození malých králíčků je nutná přítomnost samce v kotci, povšimla jsem si i směšného tance kohouta za zadkem slepice a skutečnosti, že kočka, vláčící se s břichem u země po dvorku, se záhy objeví štíhlá a mrštná u misky s žrádlem a na půdě v seně se vyskytne hnízdo slepých a kničících koťat.

Logicky vzato, pokud byla koťata nejprve v kočičích útrobách, musela se nějak dostat dovnitř a stejně tak někudy i ven. Po bedlivé prohlídce kočky jsem vypracovala několik tezí a přemýšlela nad jejich pravděpodobností.

Nejprve jsem rozmýšlela variantu potravní. Bylo nanejvýš zřejmé, že požije-li kočka (potažmo i člověk) pokrm, vychází tento v pozměněné podobě ven. Tato teze ale měla mnoho slabin. Za prvé, proč by kočka jedla koťata, když se stejně nakonec objeví na půdě, a za druhé, co by asi tak musela sníst, aby z toho vzešlo kotě – vezmeme-li si, co z kočky běžně vychází, není to příliš důvěryhodná myšlenka.

Chvíli jsem koketovala s možností obráceného procesu. Jde-li dovnitř zvířete šunkový salám a vychází nevábná hromádka ukrytá v záhoně salátu, je možné, aby po požití oné hromádky vyšel ven šunkový salám? Brzy jsem usoudila, že tato varianta je nesmyslná, protože pokud by nebyla, nemusela by se kočka namáhat s lovem myší. Jelikož se ale tímto lovem zabývala, byla moje úvaha založena na nesprávném bodě.

Neznaje zavrženou Aristotelovu teorii samoplození, která mimo jiné tvrdila, že žáby se rodí z bahna a vši ze špíny, přemýšlela jsem o tom, z čeho by se mohla rodit koťata. Ovšem po vypozorování jasné souvislosti mezi klubíčkem holých tvorečků a zmizením kočičího břicha padla i tato varianta.

Konečným výsledkem mého bádání bylo, že pro vznik koťat je zapotřebí, aby se cosi dostalo dovnitř kočky, a to jiným otvorem nežli tlamou a řití. Za mírných protestů kočky jsem skutečně vysledovala třetí přístupovou cestu, ale nebylo mi zcela jasné, jak se takovou směšnou dírečkou může dostat na světlo boží šest poměrně velkých koťat. Nebyla jsem natolik nekompromisní, abych se pokoušela umístit kotě zpět do útrob jeho matky – škrábance na rukou přece jen pálily, zvláště když je babička čistila kysličníkem.

Ve městě, nemaje možnost přímého pozorování zvěře, jsem se cele ponořila do studia knih. V mých oblíbených životopisech, Ladově i Mánesově, nebyla sice obsažena žádná přímá nápověda, nemluvě o oblíbených obrázcích rozkládacích žen s plodem umístěným na třetím listě, ale dalo se z nich přesto mnohé vypozorovat.

Josef Lada měl dvé dcer, Josef Mánes jen jednu, ale k jejich stvoření potřebovali oba osobu opačného pohlaví. Mánesova milá, služka Fanynka, musela posléze domácnost opustit, neboť na ní bylo znát, že bude mít dítě. Neboť jsem už ve svém životě několikrát viděla těhotnou ženu, bylo mi jasné, že dítě je v ženě uloženo na stejném místě jako koťata v kočce. Z matných stop bylo možno vypozorovat (v případě životopisu Mánesova, Lada byl cudnější, nejspíše proto, že si své curriculum vitae psal sám, zatímco o Mánesovi vyprávěl František Kožík), že muž zahoří jakousi vášní, vidí-li ženu nahou.

Bohužel jsem vyrůstala bez otce, a tak jsem nemohla špehovat za dveřmi ložnice, jakáže je to vášeň a k čemu vede. U dědečka a babičky jsem nic podobného nepředpokládala a strýc, poslední člen rodiny, byl dosud svobodný.

Na své cestě k poznání jsem postoupila o notný kus dopředu díky televiznímu vysílání. Ač v letech sedmdesátých, do nichž spadá mé předškolní dětství, byl denní program po stránce sexuální velmi chudičký (v noci nejspíše také, ale to jsem se ještě dívat nesměla) a mou zvědavost nemohl uspokojit, přece jen se vyskytla jedna výjimka.

V jakémsi dokumentárním filmu, který byl zjevně zamířený proti americkým imperialistům, přejížděli chudí Mexičané autobusem do USA, domnívajíce se pošetile, že na ně zde čeká strýček Sam s otevřenou náručí. V samém závěru snímku se z autobusu vypotácela těhotná Mexičanka a začala úpět. V tom okamžiku mi babička zakryla oči Rudým právem, ale já si v něm rychle prstíkem propíchla dírku, neboť mne dění na obrazovce enormně zajímalo. Ačkoli měl tento dokument daleko do instruktážního snímku pro mediky, dozvěděla jsem se z něj, že novorozenec opouští tělo matky dolní cestou a toto jeho konání matce způsobuje jisté těžkosti.

Kromě toho mi utkvěla závěrečná slova tendenčního filmu, kde uvědomělý soudruh komentátor hlasem plným zášti sděloval divákům: „Její syn se narodil ve svobodné zemi. Ale jaká je to svoboda?“ Následovalo pár postřehů o porušování lidských práv ve Spojených státech, ale to už mne nezajímalo. Mne čekalo jen překonat poslední překážku, abych se konečně ocitla před vytouženou branou Vědění.

Pomohla mi ji překonat Iva, starší sestra mé kamarádky Šárky (nikoli Holasové, k přátelství se slizkou udavačkou bych se nikdy nesnížila, i kdyby měla doma pět anatomických atlasů), s níž jsem bydlela v jednom domě.

S převahou svých deseti let mi velmi syrově popsala akt, k němuž mezi mužem a ženou dochází. Ač jsem něco podobného tušila, přece jen mne to překvapilo. Při nejlepší vůli jsem si nedovedla představit, jak se to v praxi provádí. Pravda, Iva nakousla cosi o tom, že se úd „postaví“, ale jak se postaví a co se s ním pak následně děje, bylo na mé šestileté chápání trochu silné kafe. Když se pak po dvou letech moje matka znovu provdala a sdělila mi sladké tajemství, totiž že budu mít bratříčka nebo sestřičku, bylo mi jí trochu líto.

Představila jsem si, kolik jí asi muselo dát práce realizovat plodivý akt a v hloubi duše jsem jí i malinko pohrdala. Na jejím místě bych před namáhavým zaváděním údu dala vždycky přednost pohodlné adopci…

* Oidipovský komplex, zkráceně oidipák, je zoufalý a téměř neléčitelný stav, kdy si muž během pohlavního aktu, místo aby myslel na Pamelu Anderson, Dolly Buster nebo v krajním případě na vlastní manželku, stále více uvědomuje, že maminčina bramboračka je ta nejlepší na světě.
 
(c) Jana Vašinová – Monty

Pokračování Kouzla údů najdete tady.