Výlet do Zapíchnutých vidlí

Včera odpoledne jsem skočila do své luxusní limuzíny a vyrazila jsem do Zapíchnutých vidlí. Než jsem tak učinila, přemítala jsem, čím mám obalit svoje zchátralé fyzično. Navštívit přívětivý venkov v černých manžestrácích, na nichž je zřetelně vidět i drobné smítko, je nesmysl, zvlášť tehdy, tušíte-li, že se po vás bude šplhat několik línajících psů, koček a kočkour.

Nejvhodnějším ohozem by nejspíš byly slušivé montérky doplněné holínkami, avšak tyto klenoty šatníku přechovávám u své mamuši několik kilometrů za Prahou. Nakonec jsem se nasoukala do zelenkavých kraťasů, které skvěle ladí s mojí pletí.

Projela jsem osiřelou Prahou a za Černým Mostem jsem odbočila na Mladou Boleslav. Dopravní značka mne sice informovala, že se nacházím na placeném úseku dálnice, můj favorit ale nevzal tuto skutečnost na vědomí. Na povrchu, který se dá bez uzardění přirovnat k tankodromu, se při rychlosti vyšší než osmdesát kilometrů za hodinu celý roztřásl a ručička na tachometru poskakovala jako zběsilá sem a tam. Byla jsem naštěstí připoutaná bezpečnostním pásem a pevně se držela volantu. Díky tomu jsem bez úhony doskákala až na 33. kilometr, kde jsem sjela na úzkou okresku.

Její kvality byly nesrovnatelně vyšší než podivná autostráda, po níž jsem přifrčela. Dokonce i v blízké vesnici, kde byla vyfrézovaná vozovka, jsem se za volantem cítila bezpečněji.

Za chvíli jsem byla v cíli. Kolem Zapíchnutých vidlí jsem projela bez povšimnutí, přestože jsem zaregistrovala rybník a u něho stojící hospodářskou budovu. Sáhla jsem tudíž po mobilu, abych své hostitele šokovala zprávou, že jsem dorazila.

Alfa pravila, že se mám otočit a vrátit o sto metrů zpátky, že na mne zamávají. Když jsem tak učinila, uviděla jsem je. Stáli se Silvestrem za vraty a dělali na mne posuňky připomínající „vítání“ okupačních armád v srpnu 1968. Tvářila jsem se, že nic nevidím a zaparkovala jsem na dvoře.

„Bacha na Nera,“ varovali mě, jakmile jsem otevřela dveře u auta, „nemá cizí lidi rád!“ Vlčák přiběhl, nejprve očuchal mne, potom levé zadní kolo favouše, spokojeně zvedl nohu a ulevil si. I mně se ulevilo. Alfa se mi totiž v pátek snažila nakukat, že je Nero krvelačná bestie, která zasmrtila v uplynulých dnech půl obce, pošťáka a dvě myši.

Přátelsky mne přivítal i zbytek Zapíchnutých vidlí. Usoudila jsem, že gesta, která na mne pár minut předtím dělali Alfa se Silvestrem, byla přátelská. Ke stáru holt hůře vidím, zvlášť poté, co si pořádně nevyleštím optiku.

Usalašili jsme se pod altánkem na rozlehlém nádvoří (nevím, jak jinak bych onen prostor nazvala), popíjeli jsme nealkoholické pivo, jež hostitelé speciálně kvůli mně zakoupili, a klábosili jsme až do té doby, kdy se sluníčko schovalo a přestalo mile hladit naše fyzična. Poté jsme se přesunuli do zámku (ani v tomto případě mne nenapadá lepší název) a střídavě jsme pracovali a kecali až do půlnoci (skutečně jsme občas od drbání upustili a věnovali se závažnějším tématům).

Když hodiny uhryzly první půlhodinu z nového dne, rozloučila jsem se a vydala se nocí zpátky ku Praze.

Nero se tvářil jako starý kámoš. Právě mu vyprávím, že jsem měla psí guláš naposledy přede dvěma dny…

Alfa (na snímku) na mne zamířila objektiv, aby udělala pár kompromitujících fotografií, jimiž mne hodlá v budoucnu vydírat. I já jsem ulovila pár vypečených momentek…

Určitě jsem nechybovala, když jsem nazvala obytnou budovu zámkem…

Tatáž událost pohledem Alfy se nachází v Zapíchnutých vidlích.