Minulý týden několikrát pronikly chladné dešťové kapky skrz můj oděv a nepříjemně polaskaly chatrné fyzično. Proto jsem v pondělí vyrazila na cesty ve společnosti obřího deštníku, jímž mne přede dvěma lety obdarovala kamarádka. Během svých toulek Prahou jsem přibrzdila na šesti místech. Čtyřikrát jsem při svém odchodu deštník zapomněla…
Naštěstí za mnou pokaždé někdo vyběhl a deštník mi vrazil zpátky do ruky. Došla jsem k názoru, že bych se měla proti zapomínání nějak pojistit, neboť tetka Skleróza začíná být mojí rodnou sestrou. V úterý ráno jsem proto na rukojeť připevnila cedulku, na níž se skvěl tento nápis:
„Bude-li se tento deštník krčit někde v koutě a trpět pocity méněcennosti kvůli tomu, že ho jeho majitelka opět zapomenula, zavolejte laskavě na 603… Odměna Vás nemine. Děkuji.“
Teprve potom jsem opustila bydliště a zamířila do centra. Všichni, které jsem vyděsila svou přítomností, se živě zajímali o podivnou cedulku na deštníku. Vysvětlila jsem jim důvod svého počínání. Pobaveně se usmáli a při odchodu dávali pozor, abych odešla s deštníkem v ruce. Když jsem ho doma v předsíni pověšila zpátky na věšák, spokojeně jsem se tlemila, neboť jsem si myslela, že se v mé hlavě konečně zrodil geniální nápad. Z omylu mne vyvedl jakýsi Petr, který mi v úterý večer zavolal na mobil.
„Našel jsem váš deštník. Za stovku vám ho vrátím,“ sliboval.
„To bude asi omyl,“ řekla jsem, „já svůj deštník mám.“
„Dlouhej, černej, s hnědou rukojetí, našel jsem ho ve dvanáctce,“ trval na svém.
Tramvají číslo dvanáct jsem sice cestovala, dokonce dvakrát, avšak vždy jsem vystoupila „kompletní“. Tím jsem si byla jistá. Přesto jsem vešla s mobilem na uchu do předsíně. Deštník visel na věšáku. Lehce jsem ho pohladila dlaní. Nemýlila jsem se.
„Vy jste jel v tý tramvaji se mnou a přečetl jste si tu cedulku,“ pravila jsem přísně.
Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo zachechtání: „Jo! Přečet! Ale já mám doma úplně stejnej deštník, tak mě napadlo, že bych se ho moh elegantně zbavit. Když si dáváte na věci cedulky, tak asi budete hodně velkej sklerotik!“
Sedla jsem si k počítači a hned jsem nápis mírně upravila. Telefonní číslo jsem umístila na druhou stranu a zadala jsem menší velikost písma, takže není tak snadné těch devět čísel přečíst. Pokud máte orlí zrak, volejte mi jen v případě, že opravdu najdete můj deštník. Odměna bude vyplacena tomu, kdo mi ho doručí i s cedulkou…
:))Nasel jsem tvuj destnik – muzu ti zase zavolat? :)))
nápad je to geniální. navíc – pokud by za tebou v tramvaji stál někdo, o koho stojíš ty, můžeš vždy použít cedulku s větším telefonním číslem a správně natočit. kam se hrabe otázka: nevíš, náhodou, kolik je hodin?;-)
Geniální nápadTaky si myslím, že to je geniální nápad. Ten deštník můžeš třeba v restauraci nenápadně zanechat u stolu, kde bude sedět muž, který po tobě významně pokukuje, ale stydí se tě oslovit. :-)))
SklerozaSvého času se prodávaly přívěsky na klíče, co po zapískání na sebe upozornily, kde se nachází. Já nyní řeším jeden problém, když nám měnili v bytě okna, tak jsem z bezpečnostních důvodů někam ukryl hodinky. Oni mají nastaven budík již drahnou dobu na 8,00 ráno. Takže je lze lokalizovat cca po dobu půl minuty. Tragedie je v tom, že odcházím do práce před osmou a o víkendu si časem přispím. Minulou neděli jsem je zaslechl, ale už jsem nedoběhl.
Onehdá jsem plná vzteku(domácí hádka),zapomněla svůj deštník na lavičce u zastávky autobusu.Jak na potvoru začalo lejt a tak jsem vyrazila k Vietnamcům pro deštník.Po krátkém zápase jsem ho otevřela,ale vystřelil z něj jeden drát.Tak si dám asi ceduli-daruji deštník,aneb-darovanému koni u p*dele voní.
:o))já jsem zase s Barčou loni coural po Pardubicích… vylejzali jsme akorát z nějakýho krámu a začlo lejt… prodavačka k nám hbitě přiskočila a věnovala nám deštník, že prej ho tam někdo kdysi zapomněl… :o) asi po půl hodině přestalo pršet, tak jsem deštník zase v jiným krámku čestně "zapomněli" pro někoho dalšího… abysme se s ním nemuseli tahat… :o) no nebyl by takovej systém supr? :o)
ten systém,o kterém píše Aki znám z jednoho města ve Švýcarsku. Znám ho díky tomu, že tam bydlejí jedni naši známí – češi jak polena, kteří emigrovali kdysi v sedmdesátých letech. A byť se již považují za švýcary tělem i duší, vytrvale zásobují deštníky celé své příbuzenstvo v Čechách…
pro Alfuakorát že my ho tam zapomněli úplně schválně… :o) přišlo nám to prostě fér… když už nepršelo… tak ať si ho pak půjčí zase někdo jinej… :o)
Cha, tak to je fakt skvělá vychytávka. Musím tu cedulku nějak elegantně umístit na sluneční brýle 🙂