Zrovna já do toho musím šlápnout!

Je už téměř deset hodin, přesto se však naše paneláková klícka stále halí do kabátu z mlhy. Vzpomněla jsem si na prekérní situaci, která se mi stala před sedmi lety…

4. 11. 1999 / čtvrtek

Nejen Londýn má své mlhy. I Praha se dnes ráno ztrácela v mléčném oparu, hlavně kolem Vltavy bylo vidět jenom na pár kroků. V takových okamžicích je nejlepší zůstat doma v teploučkém objetí sedací soupravy. Nebloudíte, nemusíte čichat smog, jste prostě v bezpečí. Pokud se vám po mlze přece jenom zasteskne, stačí vběhnout do koupelny a pustit do vany horkou vodu.

Já jsem udělala tu hloupost, že jsem vyrazila ven. Ze své výšky 183 centimetrů jsem pořádně neviděla na chodník, a to se mi stalo osudným.

Když jsem důstojně vkráčela do honosného bankovního paláce, trčícího se nedaleko mého bydliště, měla jsem ho tam. Přesněji řečeno na botě, i když jsem zatím netušila, do čeho jsem vnořila podrážku. V teple se exkrement (vskutku krásný a hlavně slušný výraz pro hovno) charakteristicky rozvoněl.

Ve frontě na výpis nás čekalo asi osm. Podezíravě jsme po sobě pokukovali. Dáma stojící přede mnou dokonce vylovila z kabelky kapesník, držela ho u nosu a předstírala, že ji začala trápit rýma. Jelikož jsem stála na konci řady, pochopila jsem, jakmile ostatní odešli, že toho smraďocha mám na škrpálech já.

Při úprku z banky jsem si postiženou botu nenápadně třela o rohožku, takže jsem zatarasila vchod a kolemjdoucí viděli, co mne postihlo. Okamžitě se rozproudila debata o tom, zda je dobré ve městě mít (eventuálně nemít) psa. Tiše jsem kecající hlouček i páchnoucí stopy opustila a vyrazila jsem k domovu.

Po pár krocích můj ušní boltec zaregistroval rozčílený mužský hlas: "Do prdele! Nějakej pes se vysral na rohožku a zrovna já do toho musím šlápnout!".

Cestou domů jsem navštívila všechny obchody s roštem na očistu obuvi přede dveřmi. Nebylo to nic platné. I když mám na podrážkách téměř nulový vzorek (a můžu být tím pádem vyřazena z chodeckého provozu), donesla jsem si domů minimálně desetidekový dáreček od neznámého přítele člověka…

Ale i tak mi, myslím, přálo štěstí! Co kdybych náhodou vyrazila v pohorách?

5. 11. 1999 / pátek

Včera bylo po ránu mlžno a zataženo. Dnes nečekaně vysvitlo sluníčko a drze se opřelo o naše nemytá okna. Dřív jsem skla každý měsíc cídila, jenže od té doby, co mne manžel přemluvil, abych uzavřela výhodnou životní pojistku, jsem interval očisty značně prodloužila, neboť pády z pátého patra prý bývají smrtelné…

Než jsem se stačila rozhodnout, zda nemám přece jenom skla vycídit, nahoře nečekaně zhasli. Obloha se zatáhla a okna hned vypadala téměř čistě.

"Alespoň budeme chráněni před sluníčkem, které se teď plazí nízko nad obzorem a mohlo by svými paprsky dráždit naše znavené oči," řekla jsem si, hodila jsem na sebe zimní bundu a vydala se za zákazníky.

Cestou jsem přibrzdila v bance, neboť se v mé peněžence klepala strachy poslední padesátikoruna. Když jsem procházela vstupními dveřmi, všimla jsem si, že má rohožka jinou barvu. Tu včerejší pravděpodobně spálili v kotelně…

Vytrženo z Yfčina téměr intimního deňýčku (11/1999)