Raději bych to dělal za valuty

Umíte si představit, co se honí v hlavě princovi jdoucímu osvobodit sto let chrápající Růženku von Schipeck?

CHUDÁK PRINC OD ŠÍPKOVÉ

Tak nevím. Říkali, že prý nezestárla. Že sice sto let spí, ale že se to nepočítá. Že je jí pořád sladkých sedmnáct a je nadpozemsky krásná. Jak to ale můžou vědět, viďte?

Co když mi to jenom nakecali, abych vytáhl jejich království z průšvihu? Všichni sto let chrápou, zahrady zarostly tak, že prales Boubín je proti nim luxusní golfové hřiště, včely zmutovaly do rozměru gripenů, a po kopcích se potulují zdivočelá stáda ovcovlků. Vlci nejdřív ty ovce požírali, ale pak se jim na jídelníčku nějak přesytily, či co, a začli mít roupy. Prasáci. Za těch sto let se nějak nakřížili a teď za úplňku bečí na Měsíc. A dáví medvědy. Jo, slyšíte dobře. Ovce dáví medvědy. Až se probudí bača, bude litovat, že si ještě na dalších sto let neschrupnul.

On totiž měl vlastně jít brácha. Je starší a má tak nějak na trůn a vysvobozování princezen přednostní právo. Jenže co ten dělal, aby se z toho vylhal … Že prý nemůže přerušit lekce baletu, protože by mu zatuhly kyčle, že prý má rozvyšívaný překrásný obraz se západem slunce, že prý jeho hedvábné dlaně to šípkové roští nezvládnou. No, já tak nějak tuším, odkud vítr fouká. Pořád trénuje se svým panošem Pájou "šerm". Nejčastěji odskoky. Vždycky, když se nečekaně objevím, odskočí od sebe na tři metry. Myslím, že nejpozději do roka a do dne se půjdou zaregistrovat. No, proč ne. Ale vysvobozovat teď musím já.

Dva měsíce už se trmácím po čertech ďáblech, ale zaboha jsem to nemohl najít. Zkuste hledat podle návodu: Za sedmero horami a sedmero řekami … Ale na kterou stranu?! Máma mi sice cpala mapu, ale jsem chlap, ne? Poradím si.

Takže jsem omylem navštívil už dvě jiná království. V tom prvním mi mermomocí chtěli říkat Bajaja a tlačili mě k dračí sluji, prej: "Na vás jsme tu čekali …" No já teda nečekal na nic a prchal.

Ve druhém chtěli, ať hledám nějaký prsten na dně jezera. Blázni. Nedali mi ani šnorchl. Řeknu vám, že ty princezny jsou stejně pěkně rozmazlené čůzy. Tři úkoly, jeden idiotštější než druhý, a nakonec kolikrát maj v pase sto dvacet, na nose uhry a jsou dvakrát starší než kněžna Libuše. Na tu zbyl jenom oráč a jak byla ráda.
Raději bych to dělal za valuty a ne za chomout. To přece není žádná odměna, co, chlapi?!

Mlátím do toho šípkového roští už druhý den. Můj Trnosek je už tak tupý, že s ním neotevřu ani lančmít. Jo, je fajn, že ty růže krásně voní, ale nos mám od těch trnů tak rozbodaný, že jediné co cítím je vlastní krev. Jak romantické. Barbar Conan by mi mohl závidět. Princezna bude u vytržení, až se probudí a první její pohled padne na chlapa, co vypadá, jako by ho přepadl šílený akupunkturista.

Držte mi palce. Nerad bych tady dřel jako magor, abych si pak musel vzít ženskou, co má sto sedmnáct let a vypadá jak bába Tutovka. Taky bych chtěl mít jednou děti. Vím, že medicína pokročila, ale že by uměli až takové zázraky?

Konečně dveře. Už jsem tady. Takže připravit se, nádech, výdech, ještě tic tac (ať holka nezkolabuje) a …

"Bože, ta je nádherná …"

(c) Aglája – Vlaďka Černajová 2006

Další autorčiny pohádkové fantasmagorie najdete tady.

Ilustrační foto (c) aTeo