Když jsem včera listovala ve svém internetovém deňýčku, narazila jsem na jeden zápisek, v němž líčím Kátin odjezd do Chorvatska, kam se vydala s rodiči mého muže. Cestovní horečku asi každý prožívá jinak…
26. 7. 2002 / pátek
Autobus, mířící do Chorvatska, měl být přistaven pár minut před třetí hodinou poblíž autobusového nádraží u nás v Holešovicích.
„Neměli bychom už vyrazit, aby nám to neujelo?“ strachoval se dědeček krátce po jedné a nervózně rázoval po obýváku.
Vysvětlila jsem mu, že objedu pár bloků a budu na místě.
„Jen aby,“ sýčkoval, „jseš si jistá, že tam opravdu trefíš?“
Odešla jsem raději do kuchyně, kde se Káťa ládovala kuřecím řízkem.
„Mami, co ten děda tak blázní? Vždyť je to za rohem. Já už jsem mu to taky říkala,“ zamumlala plnými ústy.
Pokrčila jsem rameny. „Asi má cestovní horečku,“ řekla jsem.
„A co bych pak měla dělat já! Děda už byl u moře několikrát, ale já tam jedu prvně v životě. Už z něho začínám bejt nervózní,“ hudrovala a dál se cpala řízkem.
O hodinu později jsem zastavila nad holešovickým autobusovým nádražím, z auta jsem vyházela zavazadla na chodník a než jsem odjela na nedaleké parkoviště pod odbavovací halou, instruovala jsem dědečka s babičkou, aby na mě počkali a nikam nechodili. Když jsem se vrátila, chodník zel prázdnotou.
„Mami, tady jsme!“ uslyšela jsem volat Káťu. Otočila jsem se. Stáli na autobusovém nádraží asi sto metrů ode mne. Seběhla jsem po schodech za nimi a zeptala se, zda už zjistili, odkud pojedou. Dědeček zavrtěl hlavou.
„Kam se potřebujete dostat?“ zeptal se prošedivělý padesátník, který stál poblíž.
Babička mu vysvětlila, že hodlá strávit týden v Chorvatsku.
„Nějaký autobusy odjíždějí do zahraničí támhle odsáď,“ pravil a mávl rukou směrem do břicha nádraží.
Pochybovala jsem, že by z plochy, která patří ČSAD, startovaly autobusy cestovních kanceláří, proto jsem vyběhla po schodech nad nádraží a rozhlédla se kolem sebe. Pár kroků ode mne postávalo několik lidí u cedule, která dovolovala parkovat zájezdovým autobusům.
„Už jsem to našla, je to kousek od místa, kde jsem vás vyhodila,“ volala jsem radostně, jakmile jsem doběhla zpátky.
„To je dobře,“ pochválila mě babička, „ale musíme počkat na dědečka, protože zmizel.“
„Ivo, nechceš pěknou skleničku na kafe?“ ozvalo se za mými zády.
Otočila jsem se. Děda stál za mnou a tvářil se, jako kdyby právě vyhrál třicet miliónů ve sportce. V ruce třímal umatlaninu, v níž bylo na dva centimetry zaschlého lógru.
„Nechci, zahoď to!“ vyštěkla jsem.
„Hele, ležela támhle v trávě. Když si jí doma umeješ…,“ nedal se.
„Nedělej ostudu a zahoď to!“ přidala se rázně babička.
Děda odhodil skvostný předmět do trávy a uraženě se pustil za námi na místo odjezdu.
„To se mi nezdá. Tady to nebude,“ brblal, když jsme dovláčeli tašky na chodník nad nádražím.
„Všichni, co tu čekají, taky jedou do Chorvatska,“ řekla jsem.
„Nojo, ale Chorvatsko je veliký, bůhví kam a s kým ty lidi jedou,“ vedl si svou. „Já se raději skočím zeptat na nádraží do informací,“ prohlásil a odešel.
Vzápětí se objevila drobná černovláska, jež se představila jako zástupkyně cestovní kanceláře.
„V těch informacích mi řekli, že stojíme blbě, tady to není,“ zařičel dědeček ve chvíli, kdy Káťa s babičkou věděly, jaká sedadla mají okupovat a dobrá polovina účastníků zájezdu dřepěla v autobusu.
„Prosím vás,“ obrátila jsem se na černovlásku, „můžete tady toho pána ubezpečit, že jede s vaší cestovkou k moři?“
Pobaveně přitakala.
„Stejně je to divný, že odjížděj zrovna odtud,“ pronesl děda a a hnal se s taškou k autobusu.
„Čekal jsem, že za ty peníze přistavěj něco lepšího,“ zahučel, než nastoupil.
Rozloučila jsem se s Káťou a babičkou a jakmile se autobus odlepil od chodníku, zamávala jsem a vydala se na parkoviště pro auto. Litovala jsem, že jsem se rozhodla pro dobrovolnou abstinenci. Sklenička rezavého moku by určitě zklidnila mé pocuchané duševno…
S tvým dědečkem bych teda cestovat nechtěl. 🙂
Teď koukám, že na začátku píšeš, že jde o rodiče tvýho muže. Takže tchán? :-))
Vy jste fakt povedená rodinka. :)))
CestováníCo je zarážející vždy na cestování, to je ten fakt, že není velký rozdíl mezi zavazadly na týden či na měsíc. A stejně toho člověk bud spoustu zapomene a nebo poztráci, případně si nechá ukrást. Tohle je ta horší stránka cestování, jinak já cestuji rád. Taky se mi k uchu donesla hrůzná story, kdy na místo na dovolenou k moři nasedla rodinka omylem do podobného busu, ale to byl autobus směřující na nějakou brigádu do Jižních Čech. Prý to zjistili až po cestě. Řidič i brigádníci byli svolní a dík tomu že ten bus jel stejným směrem jako ten správný, a zajíždka nebyla všelijaká, tak jej ještě před hranicemi s Rakouskem dojeli a přesedli. To byla dovolená, ta správná plná vzrušení :O))