Prosím vás, jak daleko je na hřbitov?

Zatímco včera někteří slavili náš oficiální vstup do Evropy a jiní vyrazili
někam do přírody, či se jen spokojeně povalovali na kanapi, vydala jsem se do
Kolína na poslední zápas našeho mírně pohaslého hvězdného týmu.

Konečné umístění v tabulce jsme již nemohly pronikavě vylepšit (ani zhoršit), v případě prohry bylo jasné, že skončíme nejhůř čtvrté o bod za Vrchlabím (za podmínky, že v posledním kole vrchlabské baby vyhrají), přesto jsem však nehodlala výsledek zápasu negativně ovlivnit svým kuželkářským „uměním“. Letošní sezónu jsem totiž díky celkové rozhašenosti a nedostatku času v podstatě vypustila. Barvy mateřského klubu jsem během dvaadvaceti kol hájila pouze šestkrát (naposledy 14. února). Kupodivu jsem pouze jednou nedokázala porazit soupeřku, jenomže téměř tříměsíční flákání mi na fyzičce nepřidalo.

Změřit své síly s Kolíňačkami, které vyhrály naši skupinu a postupují do druhé ligy, musely tudíž Irini Sedlački, Ceruska, Háňa a Jaruňa:

Body jsme přenechaly domácím hráčkám, neboť jsme slušně vychovány a tudíž víme, že vyhrávat na kuželnách soupeřů se nesluší. Než jsme opustily město dechovky, vybrala ještě Jana újezdy (za minutí kuželky v dorážce dáváme jednu kačku do společné kasičky – občas musím přemýšlet, zda bych nepotřebovala „vedlejšák“). Za ní nenápadně načuhuje pan rozhodčí:

Jaruňa pravila, že ví o velice dobré vývařovně. Jelikož jsme již šilhaly hlady, vyrazili jsme nejkratší cestou k Českému Brodu. Usměvavý číšník pizzerie Malechov se mírně polekal naší výpravy, proto jsem ho ubezpečila, že jsme zájezd a že ostatní ještě vystupují z autobusu a brzy se přiřítí za námi. Jídlo bylo opravdu báječné. Snímek spokojené Háni jistě netřeba komentovat:

Když jsme dojedly poslední sousto a zdietnily obsah svých peněženek, otázala jsem se číšníka, jak je daleko na hřbitov. Ochotně mi odvětil, že to mám necelé tři minuty, což mne potěšilo. Nedaleko pizzerie se totiž tyčil sloup se zajímavými informacemi:

Cesta ke hřbitovu však vedla do kopce, navíc Háňa prohlásila, že odjíždí, anébrž máme zpoždění, proto jsem se vsoukala do její fabie a vrátila se domů. Opatrně jsem na čestné místo v předsíni pověsila svůj letecký průkaz, který jsem díky své skleróze zapomněla po páteční noci v kapse. Navíc ho již letos asi nebudu potřebovat:

Zatímco se jinde děly zajímavé věci, prožila jsem úplně všední den…