Titulek se vám možná bude zdát nepřiměřený, avšak posuďte sami:
Na této fotografii mi bylo asi pět. Zcela jistě vám neuniklo hladem nafouklé bříško narvané do slušivých (jen lehce vytahaných) punčocháčků. Obuv jsem zdědila po starším bratranci ve chvíli, kdy úspěšně okopal obě špičky a vnitřek označkoval pachem svým dolních končetin. V levé ruce třímám kus salámu, který jsem ukořistila v dědečkově masně. Můj děda byl v padesátých letech donucen vstoupit do družstva Jednota. Díky tomu se mohl dál živit jako řezník, i když musel prosperující živnost pověsit na hřebík. Prodával ale ve svém a maso spolu s uzeninami skladoval ve vlastní minichladírně. Za to mu Jednota platila sto korun ročně. Celou dobu se bál, že ho zavřou kvůli manku – chodili jsme mu totiž užírat salámy. Na očích mám brýle. Když jsem byla malá, šilhala jsem. Dokonce jsem ještě v první třídě nosila klapku na jednom oku. Byla jsem jen o něco ošklivější nežli bratr Žižka. Když jsem si uvědomila, jak blbě vypadám, šilhat jsem přestala. Nad brýlemi je vidět neuměle zastřižená ofina. Neměli jsme moc peněz, proto nás maminka stříhala podle kastrolu. Ve Struhařově, hned naproti domu, v němž bydleli babička s dědečkem, byla provozovna kadeřnictví. Paní, jež tam zušlechťovala blízké okolí, mne občas ostříhala zadarmo. Byla ale stará, třásly se jí ruce, takže jsem poté vypadala ještě hůř.
Prázdniny jsem často trávila u babičky. Měla jsem ji moc ráda, mimo jiné také kvůli tomu, že byla výborná kuchařka. Už tehdy jsem měla velice kladný vztah k poživatinám. Není proto divu, že jsem do své ústní dutiny často cpala kusy, jimiž jsem se posléze dávila. Zde jsem zachycena pár vteřin předtím, nežli jsem se zakuckala. Povšimněte si, jak roztomile šilhám, ofinka také nemá chybu…
Od mládí jsem milovala hudbu. Než jsem začala navštěvovat vzdělávací ústav, toužila jsem se stát dirigentem. Avšak rodiče mi nechtěli koupit žádný hudební nástroj, natož aby mi pořídili celý orchestr. Nezbylo mi nic jiného, než na zahradě dirigovat roury, zatímco nemuzikální soused buzeroval svoji manželku sbírající brambory.
Poslední fotografie (myslím, že víc jich není třeba zveřejňovat) byla pořízena v době, kdy se ze mne stala studentka. Prvních šest let svého života jsem strávila na Malé Straně, v domě U zlatého jablka. Bydleli jsme na půdě v jedné místnosti, která byla sice dostatečně veliká, avšak měla pouze dvě malá okna, jimiž pronikalo tak málo světla, že jsme museli svítit i ve dne. Místo koupelny jsme měli lavor, sprchu nahrazovala řádně namočená žínka. V popředí se sklání moje sestra Helena. Na tyčící se Yfče vás zcela jistě zaujmou tehdy velmi módní kalhotky s vlasem. Kdyby tuto fotografii udeřil svým okem někdo z Nadace Naše dítě, určitě by podal na rodiče myjících se dívenek žalobu. Od doby, kdy cvakla spoušť laciného fotoaparátu a zachytila tento vskutku nevšední okamžik, uběhlo naštěstí moře času, a tak je již vše promlčeno…
Ještě si myslíte, že je ten titulek přemrštěný?
P.S. Kéž by děti byly týrány jenom takhle…
Týraná YfčaŘekl bych, že si fakt byla týraný dítě. Když se podívám na tu první fotku a na tu poslední, tak je to jasný. :)))
Skvělé!Skvělé fotografie, ještě lepší doprovodný text. :-)) Jestli i další díly budou takové, máme se na co těšit. :-)) Díky – zase jsi mi zvedla náladu.
Yfčo, moc pěkný! :-))
🙂Kouzelný fotky i vyprávění. 🙂
Ta první fotka je nejlepší – fakt jsi byla "týraná". :-)) Hezký! 🙂
Týraná YfčaMyslím, že jsi byla mile "týraná" i mile ukecaná. 🙂
jojo puntíkaté tepláčky a "muší brejle" … taky jsem byla týrané dítě :-)Neměli bysme udělat nějakou asociaci a žádat o nápravu křivd? :-))
Hustý :-)))
Ty si teda číslo :))
TýráníJá myslím, že ukecaná, ale od rodičů si toho každý jistě vytrpěl dost. Co takhle kapesník?? Naslin si ho, tak ne jo, tak fajn a už jezdil po tváři :O)) Jako rodič musim podotknout, že toto již na synka neaplikuji.
Byla jsi týraná ,to je nepochybné.A víc,než si myslíš.Ti tví holiči měli ještě škytavku,protože tvoje ofina je-střihnul-uhnul.
Neuvěřitelné!Náhoda mi umožnila nalézt někoho, kdo měl stejné rodiče nebo alespoń stejného holiče. Ještě se směju…
RozumA už jsi konečně dostala ten rozum?
kecale…… ne. Proč?
Ostatní fotografie mne nechaly chladným, avšak první prezentovaný snímek mne inspiroval k následujícímu: Kdyby Yfča již v útlém věku nekouřila nemusela v pěti letech nosit plenu z důvodu častého pomočování způsobeného zpomalením rozvoje osobnosti působením nezřízených dávek nikotinu… :)První co jsem viděl v ručce obrýleného dítěte byla vskutku cigareta, až v taextu jsem seznal jak hluboce jsem se mýlil, salám je to! :))
Mikine…… pleny jsem v pěti letech již dávno nenosila. Mimochodem, já jsem je vlastně nenosila nikdy. Jelikož jsme byli poměrně chudí, byla jsem vystlána dobovým tiskem. Jedinou nevýhodou bylo, že tehdejší tiskařská čerň zanechávala čitelné stopy. Ještě v patnácti jsem měla na hýždi titulek informující o tom, že si republiku rozvracet nedáme… ;o)
Ježíš, Yfčo, málem jsem se počurala smíchy. Kolegyně si myslela, že jsem se zbláznila. :))) No nic, musím se uklidnit a jít zase něco dělat, aby mě šéf nevyhodil. 🙂
BrejleJá začal nosit brýle v šesti letech a nosím je dodnes. V dětství jsem nosil také klapku na pravém oku kvůli tupozrakosti levého oka. Do toho už se mi moc nechtělo a rodiče mě museli přesvědčovat. Svým způsobem to týrání bylo, ale pro dobrou věc.
:-)))Teda, Yfčo, tímhle jsi mě dostala! :-)))
))))Tak to prostě nemá chybu)))))
Brecim smichy! :-)))