Marně dumáte, jaká je spojitost mezi prezidentem a popelářem? Jsou to povolání, která jsem hodlala vykonávat. A myslela jsem to smrtelně vážně…
PREZIDENT
Do školy jsem začala chodit počátkem šedesátých let na Hradčanech. Bydleli jsme tenkrát v Úvozu, což je ulice navazující na slavnou Nerudovku. Dům U zlatého jablka, v němž jsem strávila rané dětství, tam stojí dodnes.
Pamatuji se na úzké schody, jimiž jsem stoupala do našeho půdního bytu. Byla to nevelká místnost se dvěma malými okénky, jimiž pronikalo velmi málo světla, proto jsme museli téměř celý den svítit. Vybavuji si také nevábně vonící sklep, do něhož jsem občas chodila s rodiči pro uhlí. V paměti mi utkvěla i toaleta umístěná na chodbě za špatně se dovírajícími dveřmi. Vedle nich bylo na stěně starobylé umyvadlo. Tam jsme chodili pro vodu, neboť v našem půdním hnízdečku byla zavedena pouze elektřina.
Když se ze mne konečně stalo dítko školou povinné, zjistila jsem, že moji spolužáci bydlí daleko lépe než já. Několik z nich sice také muselo chodit na společné WC, ani jeden z nich však nebydlel na půdě jako my. Někteří měli dokonce svůj pokojíček, i když ho museli sdílet se sourozenci. A všichni, což mi tenkrát připadalo neuvěřitelné, měli doma velká okna. A tehdy jsem začala snít.
„Čím chceš být?“ zeptala se mne v první třídě učitelka Novotná.
Spolužáci, kteří byli vyvoláni přede mnou, jmenovali většinou povolání jednoho ze svých rodičů. Holčičky také chtěly být princeznami, letuškami, kadeřnicemi či herečkami. Chlapečkové toužili být automechaniky, automobilovými závodníky a letci. Mně však bylo jedno, co dělají rodiče. Nehodlala jsem jít v jejich šlépějích. Už dávno jsem měla jasno.
„Budu prezidentem,“ pravila jsem tiše a začervenala jsem se.
„Zajímavé,“ odvětila učitelka. „A pročpak chceš být, Ivanko, soudruhem prezidentem?“
„Protože bydlí na Hradě a tam jsou velký místnosti a velký okna!“ vyhrkla jsem.
Hrad byl pár set metrů od mého domova. Často jsem tam chodila s rodiči a sestrou na procházku, několikrát jsem tam zamířila i s třídní učitelkou. Pokaždé mne fascinovala nejen velká okna: s lehkou závistí v očku jsem se rozhlížela i po rozhlehlých místnostech.
Učitelka se usmála a jala se mi vysvětlovat, že určitě nikdy nebudu soudruhem prezidentem, anébrž chodím do školy pozdě a navíc svačím během hodiny.
Nezviklala mne. I dál se mi zdálo, že se procházím Pražským hradem a z velkých oken se dívám na zvědavé návštěvníky. Do školy jsem začala chodit včas a svačila jsem již jen o přestávkách.
Vydrželo mi to celou první třídu. O prázdninách jsme se přestěhovali do nového bytu na Invalidovně a já jsem na svůj sen zapomněla.
Nezapomněla jsem ale na dům U zlatého jablka. Když jsem v sedmnácti začala psát písničky, jednu jsem mu věnovala.
POPELÁŘ
Invalidovna byla tenkrát víc staveništěm než novým sídlištěm. Několik domů sice již bylo dokončeno, a tak se do nich stěhovali nájemníci, avšak spousta dalších paneláků se ještě stavěla.
Do našeho sedmipatrového domu se čtyřmi vchody se nastěhovalo hodně rodin s dětmi. Kupodivu mezi nimi převládali kluci, a tak jsem rychle vyměnila panenky za kopací míč a jiné, ryze chlapecké, hračky. Díky tomu jsem byla pány kluky přijata do party, což se projevilo nejen možností zapojit se do jejich her, ale i tím, že jsem byla přátelsky oslovována „Vole!“. Velmi jsem si toho vážila.
Chyběla nám dětská hřiště, i když jedno (na místě dnešního fotbalového stadionu Čechie) jsme mohli využívat, avšak vždy se tam našel nějaký dospělák, kterému se naše řádění moc nelíbilo. A tak nám hřiště nahrazovaly různé stavební stroje rozeseté po celém sídlišti a nedokončená kanalizace, do níž jsme se spouštěli s vidinou nevšedního dobrodružství. Zkrátka a dobře, o modřiny, odřeniny a i tržné rány nebyla v naší partě nouze.
I ze mne několikrát crčela krev. Ještě dnes mám nad okem patrnou jizvičku, kterou mi udělala nezbedná plechovka od paštiky.
V zimě totiž naše nezvedená parta hrála hokej. I když jsem si několik let přála najít pod stromečkem hokejku (naposledy ve čtvrté třídě), nacházela jsem samé nepotřebné věci, jimiž bylo zejména oblečení a panenky. Oblečení jsem nosila, s panenkami jsem si hrála jen doma. Vyjít si s nimi ven mezi „parťáky“ jsem se styděla. Občas mi hokejku na pár minut půjčil některý z kamarádů (pokud jsem doma ukořistila bonbóny nebo tatranku), ale většinou jsem se jen smutně dívala, jak spolu ostatní zápolí.
Jednoho dne jsem našla cestou ze školy zlomenou hokejku. Byla opřená o popelnici a mně se zdálo, že na mě volá „Vezmi si mě!“. Rozhlédla jsem se kolem sebe. V okruhu sta metrů nikdo nebyl, a tak jsem torzo, jemuž chyběla víc jak půlka čepele, popadla a radostně jsem pelášila domů.
Týž den odpoledne jsem se se zbytkem hokejky zapojila do hry.
„Hele, Motyko, s tím párátkem hovno uhraješ, padej do branky,“ řekl mi po chvíli Miloš, který měl coby hokejista výsadní postavení, anébrž měl jako jediný z nás hokejové rukavice. Byly tak odřené a roztrhané, že vypadaly, jako by je nosil už jeho pradědeček. Přesto jsme mu je všichni silně záviděli.
Postavila jsem se do branky, kterou tvořily dvě cihly, a sledovala jsem pohyb konzervy od paštiky, jež nahrazovala puk, který jsme neměli. Už ani nevím, kdo z kluků nabral plechovku tak šikovně, že mi přistála na hlavě. Zrezavělé víčko, které jsme pořádně nezatlačili dovnitř plechovky, mi rozseklo kůži těsně nad obočím.
Pro kluky jsem byla hrdinka. Nepustila jsem gól a navíc jsem pro tým doslova cedila krev. Moje maminka měla poněkud jiný názor. Vysvětlila mi ho několika ranami vařečkou a torzo hokejky mi na týden zabavila.
A v tu dobu, ovlivněna zájmy naší klukovské party, jsem znovu začala snít o budoucím povolání. Zatímco moje spolužačky dál toužily být princeznami, letuškami a kadeřnicemi, já jsem se ve čtvrté třídě rozhodla, že budu popelářem.
„Cože?!“ zvolal udiveně můj tatínek, když jsem se mu svěřila se svým plánem. „To nemůžeš myslet vážně!“
Ujistila jsem ho, že nikým jiným se nehodlám stát. „Příšerně se mi líbí, jak za jízdy naskakují popeláři na ten náklaďák s vodpadkama a zase za jízdy seskakujou,“ prohlásila jsem.
Vydrželo mi to asi půl roku. Teprve potom mi došlo, že bych musela kromě akrobatických kousků i manipulovat se smradlavými popelnicemi a kontejnery. Usoudila jsem, že to není tak skvělé povolání, jak se mi zpočátku zdálo.
Když jsem vplula do páté třídy, začala jsem pod stromečkem (kromě oblečení a panenek) nacházet i knížky. Jelikož jsem poměrně často měla domácí vězení (naše parta byla všude, kde se děly nějaké nepravosti), stal se ze mne vášnivý čtenář. A najednou jsem věděla, čím se budu v budoucnosti živit!
Ale o tom třeba někdy příště… ;o)
Yfča (stojící) se sestrou při hygieně v době,
kdy bydlela v domě U zlatého jablka
Další díly pětidílného miniseriálu „Čím jsem chtěla být“
Díl druhý: Budu spisovatelkou!
Moc hezký! :))Výborně jsem se bavila. Doufám, že bude pokračování. :))
taky jsem chtěl být popelářem ze stejných důvodů… to bude asi znamení :)ta pasáž o partičcce a hokeji je fakt hlína
:-))Taky jsme neměli puk a hráli jsme s plechovkama, s kouskama ledu, s kusem cihly. Ta tvoje parta neměla chybu. Nebyly by ještě nějaký historky? :-))) V každým případě doufám, že budeš v líčení svých zážitků na tohle téma pokračovat. Je to bezvadný čtení. 🙂
:O)A to ještě tenkrát jistě nebyly popelnice TAK SMRADLAVÝ a PLNÝ jako jsou dneska…… jeliKOŠ nebyla taková životní Ouroveň a Víc se Šetřilo a míň zas Plejtvalo / a tak….. :O)
Re 4)To máš pravdu. A taky to byli fakt popeláři, protože se do popelnic sypal popel z kamen, což se možná dělá ještě někde na venkově. Teď se by se jim mělo říkat ´odvozci domovního odpadu´ (nebo spíš bordelu). 🙂
Prevezmite naše slovo „smetiari“! ;-)Yfčo, dík. Aj som sa pobavil aj som si zaspomínal… 🙂
Dobrý článek. :-))Mimochodem, já si taky jako malý přál být popelářem. 🙂 Fakt je zajímavé, kolik dětí jimi chce být… 🙂
Maminko, maminko, ty jsi byla pořádnej rošťák a mně pořád říkáš, že zlobím. Už vím, po kom to mám. :o)
Eifelovko a Jirko…… tož, dobrá, pokračování bude. I Kačaba si žádá další historky z mého mládí… ;o))
Tony a Stilgare…… jsem ráda, že i vy jste chtěli být popeláři. Avšak domnívám se, že jsem byla jediným děvčátkem ve střední Evropě a přilehlé okolí, které se jím toužilo stát… :o))
Lojzo…… slovenský výraz smetiari je opravdu výstižný. Dík za připomenutí. :o)
Kačabko…… je zajímavé, že i ty sis přála někdy ve třetí třídě hokejku. :o) Avšak (na rozdíl ode mne) jsi nemusela prohledávat okolí nelibě páchnoucích kontejnerů, anébrž jsi ji k vánocům opravdu dostala. ;o) Klika byla, že ses stejně jako já nestala součástí party rošťáků. Navíc jsi mohla hokejkou pošťuchovat „živý“ puk. Koupili jsme ti ho z toho důvodu, že nebaštíme paštiky uložené v plechu… ;o))
parádaVýborné čítanie, teším sa, že už má aj pokračovanie.Aj ja som chcel byť smetiarom a voziť sa vzadu na tom peknom oranžovom aute. Ako decká sme ich vždy sprevádzali po sídlisku na bicykloch. Teraz spätne sa mi zdá neuveriteľné, že nám nič nepovedali, aj keď sme im nutne museli liezť na nervy.
Yfčo, ty si Šabach v sukni! Takhle dobře se bavím u jeho knížek, kde píše o dětství. Škoda že jste se neznali. :))
PěknéMoc pěkné. Jdu na další díly. 🙂
Na sídlišti Invalidovna…jsem se učil jezdit na kole někdy v roce 1962. To už tam (možná) Yfča bydlela.Učení jízdy na kole, ač bylo nakonec ve svém výsledku úspěšné, mi přineslo mimo jiné i pád po hlavě do haldy hrubě otesaných silničních dlažebních kostek (kočičích hlav). Skončil jsem se silně odřenou bradou a s tímto zraněním jsem chodil jednak na průmyslovku, jednak do tanečních. A kluci z průmky si samozřejmě vymysleli, že jsem si tu bradu odřel v tanečních po jednom hrůzostrašném pádu (i s dívkou) při valčíku (ten mi moc nešel, podobně jako charleston). Jako úraz v tanečních byla moje odřená brada prezentována i kantorům, kteří si jí nemohli nevšimnout, jelikož jsem jako řádný šprt seděl v první brázdě (tj. v první řadě).Petr