Opravdu není svatba jako svatba

Když jsem si přečetla Alfino vyprávění Není svatba jako svatba,
ale tahle svatba…, vzpomněla jsem si na svoji
spolužačku Magdu. I její svatba byla na vžité poměry poněkud netradiční.

V polovině sedmdesátých let jsem jednoho červencového dne spěchala z Národní třídy, kde jsem měla kancelář, na pracovní schůzku do Pařížské. Proběhla jsem jako obvykle úzkými uličkami pod Perštýnem na Staroměstské náměstí. Když jsem míjela spící orloj, zaslechla jsem povědomý hlas, který volal moje jméno. Otočila jsem se. Ve dveřích radnice stála Magda, vedle ní se zubil modrooký sympaťák.

Překvapilo mě, že bylo Magdino fyzično obaleno slušivým kostýmkem, protože jsem ji za dob našich společných studií viděla v šatech pouze jednou, na maturitním plesu. V zimě chodila v džínách, jakmile bylo počasí trošku přívětivější, nasoukala se do kraťasů.

„Tys byla někomu na svatbě?“ zeptala jsem se, když jsme se přivítaly. „Brácha se konečně oženil?“

Magda odmítavě zavrtěla hlavou. „Ten blbec je pořád svobodnej,“ pravila. „Hele, Ivčo, pojď s námi na oběd. Zveme tě. Doufám, že máš aspoň hodinku času!“

Smutně jsem konstatovala, že na mne čeká šéfredaktorka Světa v obrazech, protože ji zajímá pololetní účetní uzávěrka.

„Na práci se vykašli, než půjdeš do důchodu, tak se namakáš víc než dost. Někde tady musí bejt telefonní budka, zavolej, že přijdeš později! Za čtrnáct dní se s Tomášem stěhujeme na hory, je možný, že už se nikdy neuvidíme,“ varovala mne bývalá spolužačka.

Trvala jsem na svém. „Magdi, opravdu nemůžu…“

„To je škoda,“ řekla smutně, „my jsme tě chtěli pozvat na svatební hostinu…“

Udiveně jsem zvedla obočí: „Na svatební hostinu?“

„Jo,“ odtušila, „my jsme se totiž právě vzali!“

„Tak to vám blahopřeju,“ usmála jsem se, „a kdepak máte rodinu a svatebčany?“

„Nikde. My jsme si s Tomášem odskočili z práce…“

„Cože?!?“ vyhrkla jsem.

„Co cože?“ pronesla Magda pobaveně. „Vzali jsme se o polední přestávce. Co je na tom divnýho? Na co vyhazovat peníze? Za to co jsme ušetřili si můžeme koupit něco potřebnýho!“

„To je pravda,“ přitakala jsem, „a kde máte svědky?“

„Na radnici,“ prohodil novomanžel a mávl pravačkou za sebe. „Odsvědčily nám to baby z protokolu. Opravdu s námi na ten oběd nepůjdeš?“

„Ráda bych, ale nejde to,“ trvala jsem na svém.

„To je škoda,“ zatvářila se Magda zklamaně. „No nic… aspoň ušetříme…“

Potřásli jsme si pravicemi, zamávali si a vydali se každý na jinou stranu.

Když jsem se o pár let později i já rozhodla, že vstoupím do svazku manželského a snažila jsem se svoji máť přesvědčit, že je zbytečné objednávat taxi, když se dá z Invalidovny (kde jsme tehdy bydleli) dojet na libeňský zámeček tramvají, bylo mi řečeno, že jsem díky své spolužačce Magdě pěkně zvlčela. Nakonec jsem prosadila jako svatební dopravní prostředek autobus, na němž se skvěl nápis „Aerototaxi„…

Yfča se svým (dosud milovaným) Jirkou před svatebním autobusem…