Pavla má babičku Annu Holečkovou. V době, kdy se odehrál následující dialog, jí bylo úctyhodných sedmdesát osm let. Pavlino vyprávění mi připomnělo moji prarodičku – shodou okolností to také byla Anička. I já jsem ji měla moc ráda, podobné debaty si vybavuji ve své mysli:
„Už máš ňákýho hocha?“
„Už ne, babí…“
„Já věděla, že tě ten pacholek nechá. To já hned poznám.“
„Dyť se ti líbil…“
„A co ten Musil?“
„To je Netušil, babi.“
Snažím se zprovoznit přehrávač empétrojek a do toho se láduju babiččiným štrůdlem.
„Co škola?“
„Hm, dobrý…“
Přehrávač zprovoznit nejde, štrůdl se rozlomil a kus spadnul na koberec. Jablkama dolů.
„To je dobře. A co ten Musil? To je slušnej hoch. Neboj, já se v chlapech vyznám, já byla taky mladá. Na… dej si ještě štrůdl,“ servíruje mi ho pod monitor.
„Babi, já už fakt nemůžu, jsem tlustá jak prase.“
„To jo, seš jak voteklá nit. Za Hitlera bys mluvila jinak…“
Filipika na mé stravovací návyky pokračuje. Ještě že jí ten Musil přešel.
„A co ten Musil? Pozvi ho zase na polifku, víš jak mu chutnala…“
„Babi, on bydlí v Praze.“
Nesoustředím se na smysl vyřčených vět, zatímco vyťukávám údaje do vyhledávače.
„Von ví, že seš slušný ďeuče. Taková pěkně děfka!“
Babiččin starobylý výraz pro dívku. Když jsem byla malá, radovala jsem se, že i babička umí sprostá slova. Akorát mě děsilo, že je používá v souvislosti se mnou, než mi to došlo.
„Už na to máš věk. Ale má tě rád, že jo?“
„To víš, že jo!“
„Študuje vo těch kytkách, viď?“
„Hmmm…“ Studuje fyziku, ale nemám náladu cokoli objasňovat.
„No, to bys byla hloupá, abys ho nechtěla. A jak je v Praze?“
„Dobře…“
„Von se menuje jako stará Vondráková za svobodna… Musil že jo? Nejni s nima ňák příbuznej?“
„Ne, babi.“
Stahuju novej přehrávač a s přemáháním tlačím do útrob zbytky jinak skvělýho štrůdlu.
„Že si s ním někde byla, viď?“
„Hmm…“
„Auto má, byt taky… a jak vám to spolu sluší!“ uvažuje nahlas babička.
U dveří zvoní zvonek. Za dveřmi je teta, babiččina sestra.
„Už je tu Máňa, tak já du pást slepice. A nebuď hloupá, koukej chodit s tim Musilem,“ poklepává mi na rameno.
Svou babičku prostě miluju.
Epilog:
Babičce je o rok víc, přežila fibrilaci komor, dva elektrošoky a stále pase s Máňou slepice. Musil to nakonec vzdal, dostudoval fyziku a začal se mnou chodit. V létě jsme byli u móře, jak by řekla babička.
(c) Pavla
ha, boží 🙂
ha, boží 🙂
Všechny babičky jsou boží, ta Pavly pak zvláště… :o))