Jiříkův tajný deníček – díl první

Hned po příjezdu do Jílovic začal Jíra cosi vyťukávat na klávesnici notebooku. Bylo mi jasné, že chystá nějakou kulišárnu…

Jeli jsme letos za odpočinkem sami, Kačaba se rozhodla, že zamíří se Zdeňkem ještě víc na jih do Chorvatska, a tak jsme s sebou vezli kromě obvyklé batožiny, jízdních kol, různých stolních her a hory jídla i notebook. Místa bylo v autě víc než dost, tak jsme toho využili. Pokud totiž člověk necestuje na dovolenou veřejnými hromadnými prostředky, může přibližovadlo naprat nejrůznějšími zbytečnostmi. Například notebookem.

"Budu psát deník," odvětil Jiřík na moji zvědavou otázku, co že to sepisuje. "Abys měla po návratu domů inspiraci, až budeš zase hlodat v Hlodníku."

Datloval celých čtrnáct dní. Občas k textu přidal ilustrační foto z kategorie "vydíratelné". Včera jsem si jeho zápisky pročetla a vybrala jsem pro vás několik zajímavých poznámek a snímků:

24. 7. 2006 – pondělí

Vyrazili jsme do Loučovic na kolech, kde jsme se hned po příjezdu vrhli cukrárny Rolnička. Ivana vykoupila všechny věnečky a rakvičky, až se nás prodavačka opatrně zeptala, jestli nemáme úmrtí v rodině. Když Ivanka dojedla poslední zákusek, paní cukrářka mohla zavřít. Neměla co prodávat…

25. 7. 2006 – úterý

Byl jsem nakupovat ve Vyšáku (rozuměj Vyšší Brod – pozn. Yfča). Ivanka na mé sdělení, že jsem jí chtěl koupit šití, abych jí udělal radost, odpověděla: "Je vidět, že už senilníš a napadaj tě samý blbosti. Na co šití? Proč ses radši nezastavil v masně pro kus pořádný flákoty? Co budu dělat uprostřed šumavskejch hvozdů s jehlou a nití? To mám běžet do Brodu a přihlásit se do kurzu šití potítek?" Koneckonců, když jsem se nad tím zamyslel, má pravdu.

26. 7. 2006 – středa

Zajel jsem ráno do Vyšáku pro krásně vypečený houstičky do místní pekárny. Taky jsem si chtěl koupit u šikmáčů nový sandály, protože mi u těch předloňských praskla podrážka. Šel jsem do pekárny kolem jednoho jejich obchůdku a stará vrásčitá obchodnice se na mě usmála téměř bezzubými ústy. Na zpáteční mě oslovila: "Co schaniš? Sandál, že jo?" Spadla mi čelist. "Jak to víš?" zeptal jsem se. "Vím cecko," odpověděla ta bodrá žena a sandál mi prodala za bezkonkurenčních 250 Kč.

Po dobrém obědě, který kupodivu uvařila Iva, jsme vyrazili do Vyšáku na pito a potom k jezu. Vodáci nás nepotěšili: ani jeden se za dobu, co jsme tam očumovali, neudělal. Tak jsme roztrpčení jeli uchlácholit do cukrárny na náměstí. Sežrali jsme dva poháry plné zmrzliny a nějaký ten zákusek. Ivana mi na zpáteční cestě ujela, a to neměla dělat. Ještě dneska jí nasypu do soukolí písek.

28. 7. 2006 – pátek

Iva si dneska smáčela nohy v potoce za mlýnem. Od té doby tam nejsou raci a dokonce ani potvory vodní.

29. 7. 2006 – sobota

Jsem rád, že jsem v Jílovicích, když poslouchám zprávy: v Seattlu řádí šílený střelec, v Hradci Králové je horko jako v Egyptě, politici se nemůžou ani po dvou měsících dohodnout na vládě (debilové) – tady ale vládne pohoda. A bylo by to téměř bezchybné, nebýt hmyzu a psychického násilí ze strany Ivy: "Ychtile vstávej, jedeme do Krumlova! Už je deset!" Taková kravina v sobotu nad ránem!

Ivanka dnes během nakupování vlídně pohovořila s domorodkyní, kterou prý nenápadně předběhla u pokladny v samošce. Domorodkyně se jí svěřila, že jí loni nějakej Rakušák nacouval na náměstí do dveří jejího luxusního vozu. Pak zbaběle odjel demonstrovat proti Temelínu, aniž se snažil škodu uhradit. Tak vzhůru do Krumlova za kulturou, musím poslouchat.

 

V krumlovské jídelně jsem si dal koňskej guláš (byl velice levný, jelikož skupině Honoris, která předvádí na louce nad zámkem středověký rytířský turnaj, jeden kůň pošel).

 

Iva se tváří vážně, což u ní není zvykem. Je jí blbě (viz rýhy v ksichtíku). Navíc přemýšlí, jestli nemáme na autě botičku. Před čtyřmi hodinami totiž vhodila do parkovacích hodin obnos, který nás opravňoval k tři a půl hodinovému parkování… Chvíli předtím se ale ještě spokojeně tlemila: dívala se na splav, kde se z deseti vodáků devět cvaklo.

30. 7. 2006 – neděle

Ivana to nevydržela a v půl druhé ráno si šla do kuchyně zakrojit kolečko salámu. Když vše pozřela, smutně prohlásila: "Člověk si ukrojí dvě kolečka a půl šišky je v prdeli. V neděli v pondělí a v prdeli se píše měkké i." A s těmito slovy na rtech usnula. Když se týž den nad ránem probudila, protřela si oko a uzmula mladé mamince miminko. Krásně rozchechtaná holčička se zarazila, jenom když mě uviděla.

Ivanka trénuje na babičku. Věk na to má.

Když se Iva nabažila děťátka, vzala sekeru a vyrazila do lesa na pařezy, jelikož dnešní oběd bude na otevřeném ohni. Pravá zálesácká romantika, jak jsem ji viděl v reklamách: na pařezu notebook připojený na internet, hudba z reproduktorů, plápolající oheň na displeji a buřty z mikrovlnky. Skutečný oheň se nám asi nepodaří rozdělat, máme málo benzínu. Nad námi se však toulají bouřkové mraky, a tak ohýnek možná přece jenom bude. I hořící krovy, pokud nejsou napuštěny nějakým svinstvem, pěkně ugrilují kuřátko.

Yfča už přečetla čtyři knížky, celkem 1 330 stránek velmi poutavého textu. Hrozně písmenka hltá, já si čtení vychutnávám. Stránek jsem přečetl sice jen 13, ale znám je všechny nazpaměť.

Nedovolila mi navečer posekat louku u našeho mlýna. Odebrala mi kosu. Teror na teror! "Odstěhuji se k mamince do Mariánek," řekl jsem naštvaně. Odpověděla mi: "Tak si sedni na kolo a můžeš vyrazit!" Nakonec mi přece jenom dovolila posekat kus zeleně. Pak jsem za odměnu mohl trávu odvozit na kompost. Hned vedle je tůňka, které říkám důvěrně vana. Do té jsem se šel po práci opláchnout a ochladit. Jelikož jsem neměl plavky, hópnul jsem tam bez. Až posléze jsem zjistil, že to byla chyba, jelikož jsem si popálil celou prdel a pytlík od kopřiv.

Pokračování zítra.