Před vstupem do lékárny Čas vypněte mobil a odevzdejte zbraně!

23. července jsme konečně vyrazili na dovolenou. Naházeli jsme do našeho plechového miláčka zavazadla, zuřivě jsme zulíbali Kačabu a skorozeťáka Zdendu a potom jsme co nejrychleji opustili matičku stověžatou.

Cesta naštěstí docela svižně ubývala, jen u Benešova jsme na chvíli stáli v koloně, kterou způsobila dopravní nehoda. Trápilo nás ale nesnesitelné vedro. Proto jsme se rozhodli, že se zastavíme v nějaké občerstvovně. Když jsme projížděli jedním městečkem, přibrzdil Jíra u malé hospůdky.

Byla nám sympatická. Na vstupních dveřích totiž visel výrazný nápis PŘED VSTUPEM DO LÉKÁRNY ČAS VYPNĚTE MOBIL A ODEVZDEJTE ZBRANĚ.

"Jdu něco objednat," prohlásil Jirka a vešel dovnitř, zatímco já jsem si sedla venku ke stolku, který chránil před sálajícím sluníčkem stín zeleně omítnuté budovy.

V hospůdce stál za pultem usměvavý padesátník, u jednoho ze tří stolů seděli dva vedrem a alkoholem zmožení štamgasti.

"Dobrý den," pozdravil můj muž, "jedeme s manželkou na Šumavu a u vás jsme zastavili, abychom si pohovořili s domorodci. Pokud máte chlazenou limonádu a kávu, uděláte nám radost."

Hostinský se zazubil: "Já nejsem domorodec, já jsem zasranej Pražák! Ale rád si s váma pokecám. Kdepak máte manželku?"

"Venku," odtušil Jíra.

"Tak já vám tam to kafe s limčou hodím," pravil hostinský a otevřel lednici.

"Né že by byl tak vochotnej," prohlásil jeden ze štamgastů, "ale von si chce, prasák jeden, vobhlídnout vaši manželku."

"Nekomentuj a chlastej," napomenul ho majitel hospůdky, "na komentáře jsem tady já, ty máš jinou náplň práce!" Potom se obrátil k Jirkovi: "Za chvíli jsem u vás."

"Tak jak jdou kšefty?" zeptal se Jirka, když nám padesátník přinesl ven občerstvení a usedl k našemu stolečku.

"No, neni to až tak špatný," pravil hospodský. "Ale když jsem ještě dělal v Praze, bylo to vo hodně lepší. Jeden bejvalej prezident tam chlastal jako Bartákovic králíci."

"Myslíte Havla?" otázala jsem se.

"Já jsem nikoho nejmenoval," ohradil se, "ale brejlatej profesor to nebyl. Víte, tady chlastá zodpovědně jenom jeden tesař. Když má žíznivou, tak už v osm ráno leží vožralej v pilinách. Ty vostatní vobčas zbrzděj jejich starý, tak pak musej žízeň krotit. I moje žena mi pořád říkala, že v rodině nemůžou chlastat oba dva. Tak jsem jí řekl, ať přestane vona!"

"A přestala?" zajímal se Jirka.

"Jo," pokýval hospodský kebulí, "vono jí taky nic jinýho nezbylo. Dokonce se dala do místního spolku anonymních alkoholiků. Pravidelně se scházej a tvářej se, že jako chtěj přestat, ale přitom vo tom jenom kecaj. Představte si, že mi je chce dokonce natáhnout do baráku! Že prej se budou scházet tady v hospodě. Ta moje stará už z těch limonád pěkně blbne!"

"To vám ale budou kazit kšeft," namítla jsem.

"Nebudou," zavrtěl hlavou. "Chlastat budou, jinak se budou muset vykecávat jinde," prohlásil rezolutně.

"Moje žena nepije už víc jak čtyři roky a teď donutila abstinovat i mně," postěžoval si Jíra, "nemáme to holt lehký."

Hospodský mávl rukou: "Manželka je bejvalá spolužačka. Já jsem tak dlouho jezdil na srazy z devítky, až jsme se v pětačtyřiceti vzali. Já jsem totiž byl rozvedenej, manželka hned dvakrát, tak jsme to dali dohromady. No nic, musím se jít podívat, jestli ty dva uvnitř maj co pít. Je horko, tak chlastaj jako zájezd. Kdybyste ještě něco chtěli, tak na mě houkněte, já přiběhnu." Pak se zvedl a pomalu zamířil do výčepu.

"Mladá pani, dejte si s náma panáčka," vyzval mne starší ze štamgastů, když jsem zaplatila a rozloučila se se ‚zasraným Pražákem‘.

"Díky za pozvání," opáčila jsem, "ale já jsem abstinent."

"To je dost blbá choroba," pravil ten dobrý muž vážně, "s tím byste měla něco dělat. Jinak vám zakrněj ledviny i játra!" A aby mi ukázal, že myslí svá slova vážně, dopil mocnými doušky pivo a objednal si další.

Sedli jsme do auta a vyrazili jsme směrem k Vyššímu Brodu. S pobavením jsme konstatovali, že naše letošní dovolená začala zajímavě…