Pokud si myslíte, že o velikonočních svátcích hrozí nebezpečí pouze ze strany drsnějších koledníků, jste na omylu. Vybrala jsem ze svého internetového deňýčku zápisky čtyři roky staré:
24. 4. 2000 / pondělí
Ještě když jsme všichni chrněli, vydal se Dušan znovu na rybačku. Doufali jsme, že k torzu kapra, které se třáslo zimou v mrazáku, přibude další šupinatec, abychom mohli zdravě poobědvat. Dušan ale zklamal naše naděje. Smutně jsme chroustali vynikající francouzské brambory, které ukuchtil místo rybí speciality. Po jídle jsme naházeli do auta zavazadla a spolu s našimi hostiteli jsme vyrazili z Krasonic do Telče na rozhlednu. Slovo rozhledna je pro onu stavbu možná moc vzletné, jelikož se jedná o mohutný kovový sloup, na němž je dokola přimontováno schodiště obehnané chatrným zábradlím. Schody vypadají jako železné rohože, díky čemuž je skrz ně vidět. To si pochvalovali zejména chlapi, anébrž mohli beztrestně pokukovat po spodním prádle bab, které se draly do výšin v sukních. Zaujala mne jedna z nich, která přiložila k oku dalekohled, dlouze se zadívala směrem na sever a potom zklamaně konstatovala, že nevidí Alpy. Z rozhledny jsme se přesunuli na náměstí, kde jsme se občerstvili zmrzlinovými poháry a jinými nezdravostmi. Před třetí hodinou odpoledne jsem sedla za volant a nabrala jsem dráhu na Prahu. Chtěli jsme se vyhnout objížďce na dálnici, proto mne Jíra navigoval okreskami na Čechtice. Hned na první křižovatce za Telčí, kde jsem měla odbočit vlevo, jsem suverénně pokračovala rovně (díky horku jsem asi potratila zbytky sluchu). Na nejbližší cestě jsem auto otočila, takže se Káťa mohla zbavit přebytečných tekutin a Jiřík emocí. Potom už jsme jeli bez problémů až do Prahy. Po krátkém mezipřistání v loděnici jsme před šestou zaparkovali před naším oprýskaným panelákem. Když jsme pracně natahali bágly do předsíně a začali jsme vybalovat, podařila se mi neuvěřitelná věc. Letěla jsem z kuchyně do předsíně, nějak jsem se zamotala (asi absťák) a flákla jsem se přitom vší silou o futro do kebule. Byla to taková šlupka, že se mi nejprve rozsvítilo, potom zatmělo a dál už si pamatuji jenom drobné detaily. Probrala jsem se na zemi, chtěla jsem vstát, ale pořád jsem padala. Pak jsem slyšela Káťu, jak vyděšeně konstatuje, že mi teče krev z nosu. Chtělo se mi zvracet a příšerně mne bolela hlava, což svědčilo o tom, že jsem právě absolvovala svůj třetí otřes mozku v životě. Definitivně jsem se vzpamatovala až v obýváku na sedačce, kam mne Jíra pracně dovláčel, protože jsem znovu byla pár vteřin mimo. Odmítla jsem výlet do nemocnice, nechala jsem se osprchovat, slupla jsem prášek na hlavu a pak jsem padla do peřin.
25. 4. 2000 / úterý
Ráno mne vzbudila nepříjemná bolest hlavy, kterou ale okamžitě vystřídal příjemný pocit z toho, že mám v lebce přece jenom mozek (jinak bych si nemohla způsobit jeho otřes). Protože jsem téměř celý den proležela v posteli (sama) a tudíž bych neměla o čem psát, prásknu na sebe, jak jsem si v sedmnácti přivodila první otřes mozku. Dostala jsem tehdy k narozeninám kolo. Tatínek mne pořád peskoval, že jezdím jako blázen. „Počkej! Ty si jednou na tom kole pořádně rozbiješ hubu,“ opakoval varovně. Měl (jako vždy) pravdu. Přijela jsem ke kámošce a zastavila u vrátek, k nimž vedlo přes škarpu položené prkno. Natáhla jsem se po klice, kus prkna se odlomil, přední kolo spadlo do škarpy a já jsem jsem skončila hlavou na sloupku. Kolo se vytvarovalo do perfektní osmičky a já jsem čtrnáct dní marodila…
26. 4. 2000 / středa
Další den jsem prožila v posteli. Trpím a nejím (to je opravdu jediná a zaručená známka toho, že je mi opravdu zle). Poslední žvanec jsem do sebe hodila začátkem týdne v Telči. Žaludek mám jako po tříhodinové jízdě na centrifuze, a tak ani nemám na nic chuť. Jenom piju (minerálky). A taky chvílemi vzpomínám na svůj (v pořadí druhý) otřes mozku. Byl stejně kuriózní jako ten první, možná ještě víc. Posuďte sami. Byla jsem v Krči navštívit dlouhodobě nemocnou kolegyni. Rozloučila jsem se s ní, odemkla jsem auto a chystala se hbitě skočit za volant a odejet. V tu chvíli zafoukal severák. Přivřel mi (pacholek jeden) dveře. O ně jsem si natrhla levý ušní boltec. Současně jsem pravým spánkem trefila střechu auta. Inu – kdo umí, ten umí. Když jsem doktorce vyprávěla, jak se mi to stalo, mohla se strhat smíchy. Poslala mne na rentgen lebky. „Co jste dělala?“ ptali se mne zvědavě. Po mém vysvětlujícím komentáři následoval další záchvat smíchu. Do třetice jsem byla za blbce na neurologii. Už chápete, proč jsem v pondělí odmítla lékařskou pomoc?
Vytrženo z Yfčina téměř intimního deňýčku.
No ja som absolvoval tak isto tri otrasy mozgu, a dva z nich boli tiez dost kuriozne… Ten prvy sa odohral uz za mojho mladeho veku ked som padol z postele rovno na hlavu a ten treti ked som vosiel do izby a pod nohou sa mi ocitol akumulator tiez znamy pod nazvom tuzkova baterka a rozhodol sa vydat sa rovnakym smerom ako ja, a hlavu mi zbrzdil az roh dveri, ovsem posuvnych, takze som na novo vyformoval tehlovu priecku v izbe… Teraz je to tehlovo sadrova priecka 🙁 a o tom druhom… No ten sposobila asfaltka na prechode pre chodcov po priamej intervencii jedneho rozbehnuteho automobilu…