Kvičislava Doudová ukazuje jiným autorům cestu za dokonalým veršem…

Ve svém článku Kvičislava Doudová a její drsný
metal jsem slíbila, že se zmíním několika větami
o Kvičislavině nezištné pomoci jiným (často nepřehlednými uličkami současné poezie tápajícím) autorům.

Při svém brouzdání po Totemu Kvičislava často narazila na díla, z nichž by se při troše dobré vůle dala lehkou předělávkou spáchat hodnotná metalová poezie. I nelenila (neboť je to děvče dobrotivé) a autorovi nastínila správnou cestu.

Začátkem loňského října zveřejnil nadějný veršotepec publikující pod nickem Unge rozpustilost  Nepříliš zdařilé sexuální dobrodružství:

Nebyla to
Žádná švanda.
Sedla ke mně
Do Trabanta.

Ještě jednou?
Já to snesu!
Pak od tebe
Prchám k lesu!

Dnes už jinak
Dívky lovím.
V internetu.
Ne za křovím.

Kvičislava se hned chopila hozené rukavice a pod toto dílko poznamenala:

Unge, jsi hoch snaživý, avšak do metalu to má zatím hodně daleko. Přitom, bude-li tvá báseň řádně prošpikována metalovými prvky, každá metalová kapela po ní hmátne:

Poznal jsem ji,
motol vrčel.
Nakopla mne
do kostrče.

Nazvala mne
prďolou…
Učiním ji
mrtvolou!

Srdce své dám
švarné vdově,
kterou klofnu
na hřbitově.

Další básnický růst onoho chlapíka již nesledovala, neboť objevila další zajímavé dílo. Tentokrát byla jeho autorkou Naty. Svoji báseň Špatně načasováno nazvala blbinou:

Moři a slunci jsem podlehla docela,
okrová semínka jsem pracně zasela
teď bojím se v zimě, která tu kraluje,
myšlenka hříšná že pozvolna dozraje:
Jsem krásně bronzová. Však k čemu snaha,
když se tu nemůžu procházet nahá?

Kvičislava i tady ochotně podala pomocnou ruku:

Děvče, říkáš, že je to blbina, že jsi pořád ještě jednou nohou a duší na pláži… Hele, nic si z toho nedělej, my jsme s manželem (teda jako s Kvičíkem Doudou) zase pořád jednou nohou v hrobě. Ta  básnička je dobrá, ale do dobrýho metalovýho textu jí fakt něco schází. Můj manžel (teda jako Kvičík Douda) by to napsal asi takhle:

Moři a slunci jsem podlehla vášnivě,
mouchy se boxujou o plíseň na nivě.
Zavraždím počasí, který tu kraluje,
myšlenka hříšná mě pozvolna spaluje.
Jsem krásně bronzová, dostaneš na holou,
proč se tu nemůžu procházet s mrtvolou?!?

Nepíšeš špatně, ale určitě uznáš, že tahle verze je o mnoho lepší. Myslím, děvucho, že máš nadání. Ale jestli to chceš někam dotáhnout, tak piš metalový texty jako můj manžel (teda jako Kvičínek Douda), protože jenom metal má budoucnost!

Metalem zanícené srdéčko Kvičislavino několikrát zaplesalo, neboť i na Totemu můžete při troše hledání narazit na nadějného metalistu, jenž má šanci (samozřejmě v případě, že se bude řídit Kvičislavinými radami) stát se slavným. Její očko se zalilo slzou dojetí při čtení básně Hřbitovní lyrika, kterou napsala delikt:

Přiletěla létavice,
praštila mě do palice.
Nevítaný byla host,
blbá už jsem přece dost!

Padla na mě kláda,
zlomila mi záda..
Tobě milý pro radost –
jásáš, už jsem minulost..

Zlomená a praštěná,
bez manžela, bez věna –
na hřbitově u svíce
oddávám se lyrice…

Milé děvče, napsala Kvičislava, název se ti velmi povedl, je téměř metalový. Avšak obsah je příliš měkký. Doporučovala bych ti proto provést menší úpravy, abys měla šanci se prosadit mezi námi metalisty: (pro lepší názornost jsou zásahy Kvičislavy vyvedeny červenou barvičkou)

Přiletěla létavice,
praštila mě do palice.
Nevítaný byla host,
blbá už jsem přece dost!

Padla na mě deprese,
že mne milý nesnese…
Lebeční mu zlámu kost.
Manželství je minulost!

Zlomená a praštěná,
bez manžela, bez věna –
na hřbitově u svíčky
trhám mouchám nožičky…

Na závěr této antieseje o snahách Kvičislavy Doudové pomoci nadějným autorům přidávám ještě jednu zkratku, jíž chtěla Kvičislava jisté Adině naznačit, že na čtení rozsáhlých básní nemá v dnešní době téměř nikdo čas. Pod dílkem, které mělo poněkud delší i název (Báseň, kterou jsem napsala ve vaně), naznačila, jak by měla vypadat takzvaná úsporná metalová verze:

Podal jsem fén svojí Lence.
Změnila se v utopence.

(c) Yfča