Ospale se válím po lavici a jen tak na půl ucha poslouchám výklad učitelky češtiny, když vtom se ozve zaklepání.
„Dále!“ zavolá češtinářka a pohlédne směrem ke dveřím. Ty se otevírají a do třídy vstupuje náš tělocvikář.
„Co potřebujete, kolego?“ ptá se češtinářka.
„Ále, jen si pár minut promluvím se třídou,“ odpovídá tělocvikář a hned začíná svůj proslov.
„Milí žáci, jak už jste jistě byli informováni, příští týden proběhne basketbalový turnaj jednotlivých tříd o pohár ředitelky školy. Účast každé třídy je povinná, takže o přestávce vyberte mužstvo a přijďte mi ho nahlásit do kabinetu.“
„A kdo má to mužstvo vybrat?“ ptá se čahoun Ondra.
„Třeba ty, Ondřeji,“ rozhoduje tělocvikář a odchází ze třídy.
„Tak, kluci, všichni sem!“ svolá nás na začátku přestávky
Ondra. Chvíli kriticky přehlíží shromážděné, potom začíná vybírat: „Hrát budu
samozřejmě já, Pepa, Honza, Milan, Pavel a jako náhradníci třeba támhle Michal s
Danem a Jirkou.“
Ondra. Chvíli kriticky přehlíží shromážděné, potom začíná vybírat: „Hrát budu
samozřejmě já, Pepa, Honza, Milan, Pavel a jako náhradníci třeba támhle Michal s
Danem a Jirkou.“
„A co já?“ ozývám se.
„Tak ty určitě hrát nebudeš,“ odmítá mě Ondra a cynicky se
zašklebí.
zašklebí.
„Ale já bych se hrozně snažil, fakt,“ snažím se Ondru
přesvědčit.
přesvědčit.
„Už sem řek, ty hrát nebudeš, všechno bys nám zkazil,“ končí
Ondra debatu a odchází nahlásit soupisku tělocvikáři.
Ondra debatu a odchází nahlásit soupisku tělocvikáři.
Nenápadně se plížím za ním. Vyčkám, až Ondra odejde z
kabinetu, a tiše prokluzuji pootevřenými dveřmi dovnitř.
kabinetu, a tiše prokluzuji pootevřenými dveřmi dovnitř.
„Co chceš, Bohouši?“ nerudným hlasem se mě táže
tělocvikář.
tělocvikář.
„Víte, pane učiteli, já bych se moc chtěl zúčastnit toho
basketbalového turnaje…“
basketbalového turnaje…“
„Víš dobře, že to nejde, Bohouši, soupiska je už uzavřená,“
snaží se mě zbavit tělocvikář.
snaží se mě zbavit tělocvikář.
„Já bych se ale opravdu snažil, pane učiteli, moc vás
prosím…“
prosím…“
„No dobře, dobře,“ nechává se obměkčit tělocvikář a připisuje
mě na seznam hráčů.
mě na seznam hráčů.
„Vítáme vás na prvním ročníku basketbalového turnaje o pohár
ředitelky školy,“ ozývá se z reproduktorů porůznu rozmístěných po tělocvičně, „v
zahajovacím utkání se střetnou třídy 8. A a 8. C…“
ředitelky školy,“ ozývá se z reproduktorů porůznu rozmístěných po tělocvičně, „v
zahajovacím utkání se střetnou třídy 8. A a 8. C…“
„8. C, to jsme my,“ vykřikuji a hrnu se na hřiště. Ostatní se
pomalu loudají za mnou. Zdravíme se s hráči soupeře a rozhodčí dlouhým hvizdem
zahajuje zápas.
pomalu loudají za mnou. Zdravíme se s hráči soupeře a rozhodčí dlouhým hvizdem
zahajuje zápas.
„Chytej!“ volá na mě Ondra a hází mi míč. Ten padá na zem,
kde se ho zmocňuje soupeř a skóruje. Běží na mě protihráč. „Dělej, blokni ho!“
řvou na mě spoluhráči, ale soupeř mě bez problému obchází a s přehledem dává
další koš. Spoluhráči se sbíhají kolem mě a zahrnují mě kaskádami nadávek.
kde se ho zmocňuje soupeř a skóruje. Běží na mě protihráč. „Dělej, blokni ho!“
řvou na mě spoluhráči, ale soupeř mě bez problému obchází a s přehledem dává
další koš. Spoluhráči se sbíhají kolem mě a zahrnují mě kaskádami nadávek.
„Ty svině, zkazil jsi nám celej zápas! Co se cpeš na hřiště,
když to neumíš! Počkej po zápase – rozbijeme ti držku!“
když to neumíš! Počkej po zápase – rozbijeme ti držku!“
„Ale, kluci,“ snažím se bránit před jejich útoky, „já opravdu
nemůžu hrát líp, když nemám ruce!“
nemůžu hrát líp, když nemám ruce!“
(c) Jiří Lahvička
Další povídky Jiřího Lahvičky jsem se souhlasem autora zveřejnila v roce 2002 v Osvěžovně.