Když jsme se jednoho únorového dne před čtyřmi roky vydaly s holkami do pardubické kuželny, ležel na ulicích zmrzlý sníh a ve vlaku, jímž jsme cestovaly, bylo poněkud nevlídno. Nesympatická průvodčí s hustým porostem pod drobným nosíkem pečlivě prověřovala naše jízdenky a na opatrný dotaz, zda se ve vlakové soupravě někdy zapíná topení, reagovala drsnou poznámkou, že můžeme zbytek cesty dojít pěšky.
Zápas jsme šťastně dovedly do vítězného konce a hbitě jsme se přestěhovaly do nejbližší restaurace, abychom doplnily kalorie ztracené během klání. Po obědě jsme se vecpaly do narvaného autobusu, který právě přijížděl s tím, že si jízdenky koupíme u řidiče, neboť na zastávce nebyl jízdenkový automat.
Pár nás nastoupilo prostředními dveřmi, zbytek se protlačil na záď autobusu. Zrovna v okamžiku, kdy jsem na posledních schůdcích dumala nad tím, zda nevypadnu z otevírajících se dveří na silnici a naštvaná rodina tím pádem bude dědit nemalé dluhy, se nade mnou huhlavě ozvalo: „Revize jízdenek, prosím!“
Na výzvu jsem reagovala sdělením, že jsme zájezd z Vidlákova a všechny jízdenky má ta hubená paní v zelené bundě, jež se klátí u prostředních dveří (myslela jsem naši dobře udělanou kapitánku Jaruňu). Revizor chvíli zrakem lustroval cestující a pak pravil, že neví, koho myslím. Asi byl barvoslepý.
„Tož to je ta dívčica s undátrou kolem kérku,“ pravila jsem a ukázala na Jaruňu prstíkem. Kupodivu stále nechápal a dožadoval se po mně jízdenky.
Na první zastávce jsme všechny (kromě Heleny) vystoupily a začaly krmit jízdenkový automat mincemi. S námi vyskočil na chodník i onen dotěrný strážce pokladny pardubického dopravního podniku, následovaný svým kolegou, který se dosud aktivně neprojevoval. Začali se přít o to, zda nás mají pokutovat či ne. Drsoň, jenž mne oslovil, trval na pokutě, jeho kolega poukazoval na to, že se Jaruňa marně snažila protlačit k řidiči se stokorunou v ruce a prokázala tudíž snahu jízdenky si opatřit. Než se stačili rozhodnout, přistála u chodníku další karosa.
Mezitím se nám podařilo zakoupit pět jízdenek, pak už automat sveřepě vracel vhozené peníze, neboť mu došel papír. Musely jsme do přibrzdivšího spoje nastoupit, jinak bychom nestihly vlak na Prahu. Jen se za námi zavřely dveře, byly jsme opět osloveny aktivním revizorem a požádány o předložení platných jízdenek.
Zjistila jsem, kolik lístků nám vlastně chybí a vydala se k řidiči. Ten rázně odmítl nabízenou hotovost. Podal mi dvě označené jízdenky a tiše pravil: „Až budete vystupovat, tak mi je vrátíte. Já totiž nesnáším buzeraci! Viděl jsem vás, jak na tý předchozí zastávce dobíháte autobus, co jel přede mnou.“
Díky tomu dobrému muži jsme bez úhony přežily útok revizorů a dostaly se domů včas. Na pardubickém nádraží se nás Helena otázala, proč jsme nezůstaly v autobuse, když oba revizoři vyskočili ven…
Musím podotknout, že od té doby jsme hrály v Pardubicích ještě několikrát. Raději jsme si vždy koupily jízdenky v trafice na nádraží. Snad nemusím dodávat, že jsme od té doby na místní revizory již nenarazily…
:))
:o)s pardubickýma revizorama mám taky jednu fajn příhodu… ale to by bylo na delší povídání… třeba někdy osobně, až sem zase přijedete prohrát… :o))
Aki…… my do Pardubic jezdíme VYHRÁVAT.. tedy občas… :o) Ale pardubické baby teď koulí jinou skupinu než my.