Dědova kuželna

Ptákovina s názvem „Dědova kuželna“ zvítězila v soutěži zorganizované Literrou (literární server). Do smysluplné epické básně měli autoři použít následující slova: láska, dřevo, dveře, česnečka, pupík, kamen, svíčka, světlo, koule, váza…
A zde je mnou spáchané vítězné dílko:

O Janu Nerudovi je všeobecně známo, že byl vášnivým tanečníkem. Literární historie však nesmyslně opomíjí fakt, že byl i neméně vášnivým kuželkářem. V roce 1858 napsal tento veršotepec báseň Dědova kuželna. Pokud vám bude silně připomínat slavnou Dědovu mísu, kterou znáte ze školních lavic, nebudete se mýlit. Tuto báseň totiž Neruda slátal podle Dědovy kuželny. To dokazuje, že nejen hudební skladatelé, ale i někteří básníci, použijí ve své tvorbě podobný motiv hned několikrát.

Svíčka prská, dědek každou chvíli
zvadlé ruce sobě zahřívá,
koule vrčí, koule k cíli pílí,
koule v dráze rýhu vyrývá.

U dveří, kde světlo šero deptá,
s láskou pozoruje dědečka
chlapeček, co tiše váze šeptá,
že mu pupík zvedla česnečka.

Kuželky si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají –
„Hlele, jak náš děda hráti umí,
kuželky jak k zemi lítají.“

Dřevo nakradl si v panském lese,
vynaloživ velkou námahu,
přestože již ruka se mu třese,
postavil si skvělou dvoudráhu.

„Nauč mne to.“ – „Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?“
„Až se tobě třásti bude ruka,
kuželky ti synek udělá.“

V kamnech praská, dědek moc se hněvá,
slzy roní přímo převelký:
v kolně nebyl ani kousek dřeva,
a tak v kamnech hoří kuželky…

(c) Yfča 2004