Nechcete si cvaknout, milostivá?

Kdysi jsem se vracela domů krtkem, abych unikla usmrkanému počasí, které už pár dní okupovalo moje rodiště. Navíc jsem doufala, že si pár metrů pod pražskou dlažbou v klídku přelouskám noviny, neboť jsem v poslední době neměla čas sledovat, co se děje doma a ve světě. Ovšem než jsem si stačila přečíst první titulek, zaskřípal vagonem chraplavý hlas a zeptal se, zda někdo nemá chuť na panáka.

Zvedla jsem hlavu. Šikmo přes uličku dřepěl bezdomovec mírného vzrůstu i zápachu. V levé ruce držel iron, v pravé třímal dobrou vodu.

„Nechcete si cvaknout, milostivá?“ naklonil se přátelsky k nafintěné třicátnici, která seděla naproti němu. Dáma zareagovala grimasou, z níž bylo zřejmé, že se jí zvedl žaludek, vstala a odešla na druhý konec vagonu.

Bezdomovec nechápavě pokrčil rameny a otočil se k lehce ochmýřenému mladíkovi. „Hele, ty taky nechceš loka?“ Puberťák odmítavě zakroutil hlavou. „To je lepší jak zelená,“ poučil ho bezpřístřešní muž a řádně si lokl ironu. Potom rozkošnicky říhl.

„Dobrýho frťana musíte zapít sodovkou, abyste se brzo nevožrali,“ instruoval nás dříve, než přiložil k ústům lahev s dobrou vodou.

Během dvou stanic zmizel namodralý mok v jeho útrobách. Na Sokolovské se s námi rozloučil, popadl ušmudlanou igelitku a vypotácel se z vagonu. Asi šel sehnat další iron…

(c) Yfča 2001