Tak… a už jsem zase tady!

A jsem zase tady. Po delší odmlce, zaviněné daňovým šílenstvím a aktivitou státních úředníků, mám konečně trošku volného času, a tak mohu pohladit klávesnici a oznámit světu, jak jsem prožila (a hlavně přežila) poslední dva měsíce.

V únoru jsem strávila týden ve sněhem okupovaném Jáchymově. Pár dní před naším odjezdem se zima rozhodla, že bude ještě zimovatější a zasypala Krušné hory další pořádnou várkou sněhu. Což o to, s předstihem jsem se na bílé nadělení připravila nákupem dvou párů zachovalých lyží na Aukru, aniž bych výrazně ochudila rodinný rozpočet (za dvoje lyže plus jedny hůlky jsem vylovila z peněženky pouze tři korunové mince), avšak nakonec jsem usoudila, že bude pro mne (a zejména pro okolí) bezpečnější, budu-li se zimní krajinou pohybovat pěšmo.

Při svých potulkách kolem Jáchymova jsem se málem přiotrávila čerstvým vzduchem, anébrž dlouhé roky hýčkám plíce pražským smogem. Raději jsem se tedy prokousávala závějemi co nejpomaleji, abych se příliš nezadýchala a nepřidělala jsem práci místní horské službě nebo pohřebákům.

Kačaba si do hor vzala půjčený snowboard. Další prkno si z půjčovny dovezl i skorozeťák Zdeněk. První den počet jimi ujetých metrů výrazně pokulhával za počtem pádů. Po návratu ze sjezdovky (vypadali spíš jako snowmani, do snowboarďáků měli daleko) se proto rozhodli, že správné grify natrénují na slepé silnici nad chatou. Provoz na ní byl totiž nulový (jezdili jsme po ní jenom my spolu s dalšími dvěma auty s pražskou SPZ). Navíc povrch téhle zapomenuté komunikace silně konkuroval drahým sjezdovkám: i se řetězy se auto šplhalo do kopce jen obtížně. Ke konci našeho pobytu si Kačaba se Zdeňkem na sjezdovkách počínali už jako ostřílení borci.

Po návratu z hor jsem se ponořila do světa daňových přiznání. Uměla bych si sice představit daleko lepší trávení času, avšak nikdo z rodiny nechce sponzorovat moji lásku k bůčku. Navíc náš plechový miláček nutně potřeboval generálku přední nápravy a brzd. Doba, kdy jsem dokázala svým šarmem a kecáním oblbnout automechanika a docílit přijatelné ceny za opravu, je bohužel dávno pryč. Stařenka nad hrobem už nikoho v dnešní době neokouzlí. A požadovat opravu od poloslepého a přestárlého automechanika je blbost.

Zvýšené pracovní úsilí doprovázené jen několika hodinami spánku denně jsem přežila bez úhony na duchu a na těle i tentokrát (nebudu-li počítat dvě ztracená kila). Přežila jsem i tři kontroly, jelikož správný úředník samozřejmě kašle na můj momentální nedostatek času. Když jsem neuspěla se žádostmi o posunutí termínů kontrol, popadla jsem doklady a běžela se rozptýlit: tu na finanční úřad, tu na sociálku, neboť mi mí chlebodárci projevili důvěru podpisem generální plné moci. Potěšilo mne, že všechny kontroly dopadly výborně. A ještě větší radost mi udělalo slušné jednání pracovnic finančního úřadu v Mladé Boleslavi. Díky nim jsem snad poprvé za svoji profesionální kariéru měla dojem, že nejsem nevítaným hostem, který se snaží okrást stát.

Na kuželky jsem napřed měla čas i chuť, ale po návratu z Jáchymova jsem se bosou hnátou neúspěšně pokusila ukopnout nohu od křesla. Odnesl to levý malíček. Alespoň něco v mém okolí ale měnilo barvičky, když matka Zima oddálila příchod jara… Když jsem přestala pajdat, vrátila se mi přechozená chřipka a na mandlích se mi usalašila lehčí angína. Jenomže holky i bez mého přičinění hrály výborně. Možná právě proto. Obávám se totiž, že by moje výkony měly daleko do zápisů v rekordních tabulkách. Pravá ruka mne díky baletu, který musely její prsty každý den na klávesnici několik hodin předvádět, skoro pořád bolela.

Maminku jsem v půlce března odvezla na letiště. Až do posledního dubnového dne si bude vyhřívat kosti v Kalifornii u své sestry. Trochu jí závidím. Hned bych tam jela za ní, i když konečně i u nás začala rtuť v teploměru šplhat nahoru. Jsem ráda, že jsou dny po delší době zase sluníčkové, na druhé straně mám ale obavy z rychlého oteplování. Už první povodňová vlna přinesla mnoha lidem bolest a pocit zmaru.

Koncem února se už neprobudila ze spánku potkanka Lentilka, která byla tři roky členem rodiny. Katka za pár dní přinesla dvě malé potkaní holky. Pojmenovali jsme je Gejša a Šína.

Gejša je dominantnější a hlavně vyčůranější. Zatímco si Šína vezme nabízený pamlsek a rychle s ním zmizí v rohu klece, Gejša si svoji porci odnese do svého koutku a rychle utíká ke dvířkům klece pro nášup. Když není její snaha odměněna, ukradne Šíně nedojedenou dobrotu doslova zpod úst. Navíc si Gejša oblíbila moje trička. Jakmile si ji vezmu do ruky, udělá si ze mne prolézačku. Rukávem mi vleze pod tričko, které nosím zastrčené v kalhotách, a zamíří k mému pasu. Tam se proběhne se několikrát kolem dokola, vyšplhá se do výstřihu, zvědavě vystrčí hlavu kousek pod mojí bradou a po zhodnocení situace se spustí zpátky na můj břuch, aby radostně absolvovala další kolečko. Jakmile ji hra přestane bavit, jedním z rukávů zase vyleze ven a snaží se mi ukrást náušnice nebo řetízek.

Šína je klidnější, v poslední době ale od Gejši odkoukala „tričkové“ rodeo, z čehož nemám velkou radost. Leze totiž ráda po holém těle, a tak mne potvora lechtá. Snažíme se je samozřejmě naučit, co ještě mohou a co se již nesmí. Dřív než jsme jim do hlaviček vtěsnali alespoň minimum zásad slušného chování, doslova sežraly během chvilky, kdy jsme je neuváženě nechali bez dozoru, nová sluchátka, která dostal Jirka k narozeninám. Ani je nestačil zapíchnout do přehrávače, aby prověřil jejich kvalitu…

Minulý týden jsem se zastavila u Alfy. Musela jsem pobaveně konstatovat, že i její kočičky kašlou na slušné vychování, anébrž si sem tam brousí drápy o polstrovanou lavici v kuchyni, případně devastují záclony. Důležité je, že se k cizákům chovají přívětivě. Tadeáš se spolu s Matýskem po celou dobu návštěvy střídali na mém klíně, nebo se o mne přátelsky otírali. Než jsem odklusala zpátky mezi lid, musela jsem projít očistnou kůrou, během níž ze mne Alfa odstranila několik dekagramů kočicích chlupů.

Jak už jsem podotkla, přežila jsem. Dokonce už jsem o víkendu dohnala spánkový deficit. Děkuji všem, kteří mi pomohli ty dva perné měsíce přežít ve zdraví. Nejvíc mým nejbližším, protože za mne převzali péči o domácnost a starali se i o můj žaludek. Když se pustím do práce, zapomínám na to, že bych měla jíst…

Díky patří i všem čtenářům Hlodníku za milé vzkazy a povzbuzující maily. Na oplátku slibuji, že se zase budu snažit pravidelně hlodat. ;o)