Máte rádi akrostichy? Nebo básničky, jejichž počáteční či koncové hlásky nejčastěji prozrazují jméno toho, komu jsou věnovány, píšete?
Téměř každý psavec se jednoho dne pokusí akrostich napsat. Mezi autory převládají muži, neboť tato forma je víc než vhodná pro milostné vyznání.
Ráda si hraji se slovíčky, proto jsem kdysi napsala jeden skutečně bláznivý akrostich:
Honza hezky Hanku hladil
Občas obdiv ocení
Nic nového neprosadil
Zase zívla znuděním
Amen
Dlouho jsem si myslela, že napsat akrostich na některá jména, například na Yfču, je velice těžké, nebo dokonce nemyslitelné. Robert (publikující na Liteře, Totemu a Písmákovi pod nickem Bobísek) mne ale vyvedl z omylu:
Yfča drsná a též něžná bývá
Fernetem je pro mě její psaní
Časovanou bombou, sklenkou piva
A tak se před ní hluboce klaním
Pokud máte někde v šuplíku schovaný pěkný akrostich, šoupněte ho pod článek! :o)
(c) Yfča (Honza) a (c) Bobísek (Yfča)
V šuplíku bohužel nic nemámAsi tak před rokem jsem se v lehce deprimovaném stavu snažila napsat velmi depresivní báseň, ale nenašla jsem dostatečně děsivě znějící slovo začínající na E. Ačkoliv, teď mě něco napadá…ale zase mám až příliš dobrou náladu 🙂
Loar,také občas stvořím nějakou depresivní slátaninku. Zalov v šuplíčku – co kdybychom z těch našich uplakaných básniček udělaly seriálek? ;o)Mimochodem, tím slovem jsi (doufám) nemyslela erekci… :o))
PoezieYfčo, tvoje básničky se mi moc líbí, myslím, že bys jich tady měla pár ukázat. A rád bych si samozřejmě přečetl i nějakou básničku od Loar. 🙂
<i>při vůni</i> <b>Y</b>unanského čaje<i>při prameni</i><b>F</b>aikato, sopečné řeky<i>přísahal (a nejen těm, co tuší)</i> <b>Č</b>i, že loutnou že rozezni<i>emoce i duši</i><b>A</b> ona to už tuší<p>Sta lidských příběhůSvěta za zrcadlem
škoda ..ted to vypadá jak paskvil
O manželce… 😉Ivanka je krásná žena,Vždy věděla co mě čeká,A tak sluncem prozářená,Náladu si dobrou chystá,Kdyby náhodou smutno mělo býti,Ať usměv na rtech vykouzlí mi.
AkrostichTohle jsem tedy ještě nezkusil. No život ještě nekončí.
můj šuplík- věnováno miláčkovi, podzim 2004Myšlenky mi proudí – ti co ví je přečetli už dávnoI to co se neřeklo a co jen v duši stojí psánoLži anebo víra – co mou duši v rukách svírá?Už jsem příliš hluboko, tak hledám odpovědi v soběJsem na dosah svého snu a nebo spíše nohou v hrobě?Utíkala jsem a teď už nechci, kde je moje víra? kéž to světlo nezhasíná…Teď se ptám, kdo podrží mě za ruku, až padne stínErotickej sen, z něhož se probudím a nevidím -Ať Tvoje světlo nezhasíná!Při kom stojí naše hvězdy, co je mezi nimi psáno?Odkud kupujete štěstí, není ještě vyprodáno?Třeba je sen skutečností, snad se stalo, co jsem chtěla…Růže mezi trním rostou – nebo se mi jenom zdály.End Of Old Life. Tlustý čáry, otáčím list, změkly skályBohové se smějí… splynou duše nebo jenom těla?Už jsem příliš hluboko a nechci zpátky, dny mi lhalyJen noc měla pravdu, tenkrát jsme ji dobře poslouchaliUtíkala jsem a teď už nechci, nebo bych snad měla?Teď se ptám, kdo podrží mě za ruku, až padne stínEso v lásce nevidím – a jen doufám, že Tvoje světlo nezhasíná
AkrostichTak tady jeden máš. Na jméno. A pokud budeš chtít další, není problém….Zdalipak víš, že i noci pláčí?,Do tmy a ticha odkud přicházím,Ebenu čerň nocí, co mnou vláčíneví víc, než co v sobě nacházím.I když velký kus Tvé cesty duše svítí,Čímkoli Tvůj se pohled rozjasní,Ke svým plamenům pak přidej náruč kvítí,A přikaž navždy – Světlo nezhasni!
JitkaJá nikdy nenajdu tu cestu jež by k tobě vedlA I když jsem po tom toužil celý dlouhý věK Tak proč se jiní směli přiblížiT K tobě tak blízko že tě laskalI A proč já při tvém jméně cítím beznaděJ
NebezejmennáMám slzu na víčku tvou vinou mazlíčkuAž na zem dopadne líbat mne smíšRád jenom pro tebe vystoupám do nebeCo ti tam natrhám zajisté víšEpitaf života pro Dona QuijotaLáskou svou vytesám do kameneKterý se rozdrolí tak jako cokoliAž na mne srdce tvé zapomene… Stačí?