„Maminko, když mi nechceš koupit psa, tak mi kup alespoň myšku,“ žadonila holčička, která přede mnou cupitala, když jsem mířila do banky.
„Myš nebrat!“ zvolala jsem, neboť k tomu mám své důvody.
Když mi bylo sedmnáct, přinesla moje sestra Helenka domů bílou myš. Ubytovaly jsme ji ve velké sklenici od okurek a daly jí jméno Venca La Manche Necky. Oslovovaly jsme ji tak proto, že milovala koupel a uši jí na malé hlavě trčely do prostoru jako Vaškovi Neckářovi.
Zbožňovaly jsme ji do té chvíle, než nám ze sklenice utekla. Potulovala se po bytě a škodila. Nahlodala všechny sáčky s moukou, rozinkami, strouhankou a úspěšně zničila i několik oděvních svršků. Navíc všude trousila bobky.
Čas od času kolem nás rychle proběhla (aniž byla polapena) a zmizela za nábytkem. Než jsme ho opatrně odsunuli ode zdi, byla pryč.
Většinu volného času jsme věnovali kladení pastiček. Přestože jsme je (podle našeho názoru) velmi vhodně umístili a jako nástrahu jsme používali kvalitní potraviny (včetně kolečka uheráku, což byla za dob komunistů tuze drahá věc), chytali jsme se do nich pouze my.
Neúspěšně jsme s přidrzlým hlodavcem bojovali víc jak měsíc. Potom jsme odjeli na dovolenou.
„Hrozím se toho, jak to bude doma vypadat, až se vrátíme,“ strachovala se moje máť cestou do Jižních Čech, „jestli ještě jednou přitáhnete domů myš, tak vás obě zabiju!“
S Helou jsme ji ujistily, že do té doby Venca zcela jistě chcípne hlady, anébrž už stačil všechno sežrat a rozkousat.
Když jsme se po čtrnácti dnech vrátili, našli jsme ho ve válendě. Nastěhoval se do matrace, kterou jsme nedlouho předtím nechali nově potáhnout drahým suknem. Maminka vyjekla hrůzou a odběhla do kuchyně pro nůž.
„Počkej, neblbni, já Vencu chytím, to neni pro mě problém,“ prohodila jsem silácky.
Potom jsem vnořila ruku do díry v matraci. Myšák mne pozdravil svými hlodáky.
„Ivano, vytáhni ho opatrně, ať mu neublížíš,“ upozornila mě sestra, když jsem si cucala krvácející ukazováček.
Lomcoval mnou vztek. Vtom moje oko padlo na sprej s lesní vůní. Dostala jsem spásný nápad.
„Tak jen vylez, ty hajzlíku,“ lákala jsem bílé nic.
Jakmile Venca vyhlédl ze svého úkrytu, stříkla jsem mu na hlavu mocnou dávku smrků a borovic. Zapištěl a začal si mnout oči. Pochopila jsem, že nastala ta pravá chvíle pro odchyt. Rychle jsem myš popadla a utíkala s ní na záchod.
„Ty mu to jdeš umejt?“ slyšela jsem za sebou Helu.
„Jo,“ zařvala jsem kňučivě, neboť mne znovu hryznul, „tentokrát si ten idiot pořádně zaplave!“
Vhodila jsem Vencu do mísy a spláchla jsem. Zbytek dne jsme strávily v slzách. Hela smutnila nad tragickým koncem milovaného zvířete, já jsem si foukala bolestivý ukazováček a moje rodička truchlila nad zničenou válendou.
Dnes se za svoji mladickou zbrklost stydím. Škody na majetku, jež občas způsobí naši potkani, řeším s klidnou hlavou. Flíček s Lentilou zůstanou za trest jeden den v kleci, aniž by se mohli projít po obýváku, a nedostanou svoji oblíbenou pochoutku…
Vytrženo z (c) Yfčina téměř intimního deňýčku
Nebýt tam ten poslední odstavec, tak si myslím, že jsi sadista. :-))
Některý lidi jsou prostě…jen lidi..
Teda …Ripleyová HADR! Až na to, že vetřelec měl krapet větší hlodáky … <smajlikh />
To víš, Maxíku,stalo se to v době normalizace, a to bylo všechno omezené. I ty hlodáky… ;o))
Hezká historka. Nám zase jednou zdrhnul křeček a taky nadělal dost škody. Nemohli jsme ho pořád najít a chytit a pak ho zašlápla sousedka, co přišla na návštěvu. Dobře mu tak. :-)))
Mne se jako malymu doma kumulovali hlodavci takovym zpusobem, ze mi dokonce jakousi chvilu prezdivali Krysar. Taky si pamatuju mys, ktera mi furt zdrhala, kazdy rano jsem ji lovil, jednou mi sezrala i kus aktovky. Nakonec jsem ji komusi daroval, asi jsem ho nemel rad.Obzvlastni expert byl ovsem spoluzak Butrus. Ten se taky rozhodl byti chovatelem hlodavcu. Pro zacatek zvolil dobre – krecika dzungarskeho, nebo jak se ten potvorak pise. Hrde si ho donesl ze Zverimexu, n.p., a inteligentne mu udelal luxusni velkoplosny domecek v bedne od bananu. Takove te papirove. Krecik byl pochopitelne do rana venku a neznamo kde. Neznamo asi dve hodiny. Pak Butrusovi cosi kruplo pod nohou pod kobercem a bylo po krecikovi.Butrus netruchlil dlouho, jeste ten den zakoupil krecka zlateho, ze ten je vetsi, tlustejsi, tim padem bude i linejsi a nebude se mu chtit tak zdrhat. A pridelil mu ten stejnej bejvak. V te same papirove krabici. Do rana byl krecek nastehovanej za sporakem, kde vydrzel vesele vegetovat asi tri mesice. Teplo mu bylo, zradla tam mel vetsinou dost, kdyz prisla nouze, vydal se na vypravu do psi misky. Od te doby vim, ze pes "krysarik" neni od toho, aby krysy a jinou havet lovil, nybrz od toho, aby jim umoznoval dustojnou existenci.To trvalo az do te doby, nez se jednou Butrusuv nevlastni otec vratil v podrousenem stavu z hospody, v opilecke pyse naridil demontovat sporak, krecek byl lapen a zavren. Zcela netradicne stale do te same krabice. Oni byli vsichni takovi inteligenti.Pak uz zil jenom mesic za skrini, nez otcim v dalsim pocinajicim delirku nechal skrin odsoupnout, krecka bafli a vyhodili do popelarny, ci spise vypustili. Tam jsme ho vidali jeste asi pul roku, nez zmizel …