Každý z nás občas někde něco zapomene, případně ztratí. Nejčastěji se nechtěně zbavujeme deštníků, klíčů nebo rukavic. Jakmile do našeho života vplula možnost mobilní komunikace, přibyly mezi často ztrácené předměty mobilní telefony. Ani naše rodina se tomuto fenoménu nevyhnula.
Zatímco mně se zatím podobné pohromy vyhýbají, Kačaba utopila koncem července před třemi roky pod jezem ve Vyšším Brodě zánovní nokii. Místní vodník se tehdy radoval dvakrát, neboť se to samé povedlo i Kátině kamarádce Máně. Několik desítek metrů před jezem totiž posílaly esemesky a nedbale zavřely plastový kyblík, v němž by jinak mobily neplánovanou koupel přežily ve zdraví.
Expertem na ztrácení a ničení mobilů je ale Jirka. Inu, posuďte sami:
- Siemens – nepřežil koupel v chladné vltavské vodě poté, co Jiřík omylem vystoupil z naší jachty do vody místo na molo. SIM kartu nebylo nutné vyměnit. Telefon ano.
- Motorola – stala se kořistí romského nenechavce. Jirka se před půlnocí vracel z loděnice domů a správně usoudil, že v temném zákoutí Libeňského ostrova nad partou snědých spoluobčanů nezvítězí. Mobil dobrovolně vydal, a tak přežil noční střet bez dalších následků. SIM kartu se nám naštěstí podařilo včas zablokovat. Přesto nás koupě nového mobilu a výměna SIM karty přišla na několik stovek.
- Alcatel – než Jirka zjistil, že ho potratil, stačil nálezce provolat téměř tři sta korun. Rodinný rozpočet byl navíc znovu ochuzen o nákup nového telefonu a poplatek za novou SIM kartu.
Naposledy přišel můj choť o mobil koncem minulého týdne, když šel navečer nakoupit. Telefon mu vypadl z pouzdra, které si zapomněl zapnout.
Seděla jsem zrovna u počítače a hrála jsem nezáživnou hru na „má dáti – dal“, když mi zazvonila nokia. Na displeji se objevilo Jirkovo jméno. Jelikož se již vrátil z nákupu domů a kutil něco v obýváku, domnívala jsem se, že si opět zapomněl zablokovat klávesnici. Minimálně jednou do měsíce mi tak volá, když se zlomí v pase a nechtěně znovu vytočí poslední volané číslo. Jako vzorný manžel totiž volá především své zákonité manželce. Občas mne také prozvoní, pokud účtuji a v kuchyni mi stydne večeře.
Jelikož zvonění neustávalo, stiskla jsem tlačítko pro příjem hovoru a zavrčela jsem: „Co je? To mi to nemůžeš přijít říct?“
„Tady Michal, dobrý den, našel jsem před chvílí na ulici váš telefon a rád bych vám ho vrátil,“ ozvalo se ze sluchátka. „Zrovna jedu dvanáctkou do Libně, ale můžu vystoupit a počkat na vás na nejbližší zastávce.“
Nejprve jsem se poctivému nálezci omluvila za nevrlé přivítání a pak jsem ho poprosila, aby z tramvaje vystoupil, neboť byl dvě stanice od mého bydliště.
„Kde máš mobil?“ vyhrkla jsem na Jíru, když jsem na sebe rychle hodila džíny.
„Přece tady,“ řekl a nasměroval pravý ukazováček na otevřené pouzdro visící na pásku u kalhot. Potom pouzdro otevřel, vykulil čidla zraku a dodal: „Tak tady ho nemám. Tys ho někde našla?“
Pravila jsem, že mu mobil vypadl z pouzdra a je teď v rukou poctivého nálezce. Potom jsem vyrazila do mrazivého večera.
Michal stál na smluveném místě a klepal se zimou. I já jsem bojovala s husí kůží, přestože mne hřálo vědomí, že slušní lidé stále žijí. Strčila jsem stařičkého siemense do kapsy a sáhla jsem pro peněženku.
„Chtěla bych vám moc poděkovat. Doufám, že si vezmete pár kaček na teplý čaj nebo na něco ostřejšího pro zahřátí,“ usmála jsem se a vylovila jsem stokorunu.
Zavrtěl odmítavě hlavou. „Já nic nechci, tohle by přece udělal každej,“ prohlásil, rozloučil se a naskočil do přijíždějící tramvaje.
Když jsem u večeře nadšeně konstatovala, že slušní lidé nevymřeli, zamumlal Jíra mezi sousty: „Kdyby si ten mobil nechal, tak by se taky nic nestalo. Vždyť je to starej krám…“
No – nezabili byste ho?
Víc takovejchhle příhod! To pak mám chuť věřit v lepší zítřky naší civilizace :o)
Krysko…… i já jsem optimista a stále věřím, že dobrých lidí je stále víc než „hajzlíků“… ;o)
Tohle se fakt často nevidí. Spíš tě okradou (jak píšeš o tom manželově nočním setkání s partou Romů), nebo si nalezenou věc nechají a ještě se jí snaží co nejvíc využít. Je dobře, že jsou mezi námi podobný Michalové.
Loni jsem našel peněženku s doklady a pár stovkami. Tak jsem jí samozřejmě šoupnul do obálky a poslal původnímu majiteli s lístkem, že teď musí udělat minimálně tři pořádné dobré skutky on. (Bylo to tak nějak podobně i v jednom filmu a pak se strhla lavina dobrých skutků.) Nevím jestli to dodržel, ale tobě to radím taky. Takže minimálně 3 pořádný dobrý skutky abys splatila dluh (nebo spíš tvůj choť).
Dášo, Mike82…… smutnou pravdou je, že poctivý nálezce bývá nepodstatnou částí společnosti občas chápán jako blbec, přestože by snaha o vrácení nalezené věci měla být brána jako samozřejmost. Když jsem před zhruba třiceti lety dělala v Československé televizi, našla jsem na schodech peněženku s tučnou výplní (bylo v ní téměř tisíc korun). Na tu dobu to byla poměrně velká částka (já sama jsem měla osm set hrubého měsíčně). Po chvíli pátrání jsem nešťastníka (který ztrátu zjistil a pobíhal po budově) objevila a peněženku mu vrátila.Zarazily mne tehdy dvě věci: Redaktor, jemuž šrajtofle patřila, nejprve pečlivě prověřil její obsah a konstatoval, že tam měl ještě diety, které ten den nafasoval v pasovém oddělení. Když jsem tvrdila, že jsem z peněženky nic nevzala, tak se prošacoval a valuty našel založené v cestovním pasu. Řekl jen: „To jsem rád, že nic nechybí.“, pozdravil a odešel. Nechtěla jsem žádnou odměnu, ale čekala jsem, že alespoň poděkuje… Jelikož při pátrání nahlédl do několika kanceláří a byl tudíž o něco později mými kolegy dotázán, zda peněženku našel, brzy se profláklo, že jsem ji našla a vrátila já. A tehdy mne zaskočila (přiznávám, že daleko víc než chování onoho roztržitého muže) reakce kolegů: téměř každý druhý mne tehdy měl za blbce. Mezi čtyřma očima mi řekli, že jsem si měla peníze nechat, protože pan redaktor je namyšlený vůl, který mě určitě ani nepozval na kafe. Když jsem se jim svěřila s tím, že by mi bývalo stačilo, kdyby poděkoval, tak pobaveně konstatovali, že jsem fakt blbá.I dnes si myslím, že jsem se tehdy zachovala jediným možným způsobem. Poctivec Michal mi vlastně minulý týden oplatil třicet let starý „dobrý skutek“ stejným činem. ;o)
:-))Yfčo, sice se říká, že každej dobrej skutek má být po zásluze potrestanej, ale jak je vidět, tak v tvým případě to naštěstí neplatilo. :-)) A asi to s tou společností nebude tak zlý, když i Mike vrátil tu peněženku a doklady. .-)
tak neviemv pripade ze by to bol naozaj stary kram sa ho asi naozaj neoplati nechavat ci pokusat sa zbavovat ked ma prakticky nulovu hodnotu, zablokovana SIMka do smetiaka je beztak nicomu, ale vzhladom k tomu ze som pohodlny bych sa s tym asi nebabral a nanajvys bol ochotny poslat SIMku listomak by to nebol stary kram ale nejaky novy mobil v hodnote x tisic tak mozeme uvazovat o gentlemanstve ale u starych kramov je to snad samozrejme, tie su cloveku naozaj k nicomu a ked je na ne este dotycny stratenec odkazany tak mu asi predsa len treba pomoctzatial sa mi vsak len asi 2 krat v zivote podarilo najst na ulici nejake bankovky, tie vsak na sebe nemali uvedeneho majitela tak som ich uviedol do kolobehu ich zivota
Ono je to těžký…..1) Něco najdeš a vrátíš, ten druhej ti třeba ani nepoděkuje, protože je hajzl. Příště už se asi budeš rozmejšlet, jestli má cenu dělat dobrý skutky, ale když něco najdeš, tak se to zase budeš snažit vrátit.2) Něco najdeš a necháš si to, protože jsi hajzl.Když přemýšlím nad tím, která varianta je lepší, tak určitě ta, ve který jako hajzl vystupuje někdo jinej. :)) Takže- dělat dobrý skutky, ať je cena nalezenýho jakákoli!
Jirko…… souhlas. :o)
Markoffe…… i já jsem jednou našla při návratu z nočního tahu na ulici padesátikorunu. Tu jsem si nechala, protože bych asi jejího majitele těžko našla… ostatně v okolí nikdo nestál, ba ani neležel… ;o)
V listopadu mi přišla SMS,jejíž obsah mě naštval tak, že jsem mobil okamžitě zahodil a šel od toho.Druhý den jsem měl na vrátnici ve firmě balíček. V něm mobil a vzkaz od šlechetného nálezce: „Až budeš příště šukat v parku, dej si bacha na svý věci, vole!“ :o)
V listopadu mi přišla SMS,jejíž obsah mě naštval tak, že jsem mobil okamžitě zahodil a šel od toho.Druhý den jsem měl na vrátnici ve firmě balíček. V něm mobil a vzkaz od šlechetného nálezce: „Až budeš příště šukat v parku, dej si bacha na svý věci, vole!“ :o)
V listopadu mi přišla SMS,jejíž obsah mě naštval tak, že jsem mobil okamžitě zahodil a šel od toho.Druhý den jsem měl na vrátnici ve firmě balíček. V něm mobil a vzkaz od šlechetného nálezce: „Až budeš příště šukat v parku, dej si bacha na svý věci, vole!“ :o)
S poctivostí dojdete leda tak do ….Před dvaceti lety jsem pracoval s jedním pánem. Jednou takhle šel z hospody, když kousek od ní našel šrajtofli. Byly v ní doklady syna paní, co byla zaměstnána v té hospodě, odkud odešel. Protože paní znal, vrátil se do té hospody a šrajtofli odevzdal…Na základě tvrzení syna, že v šrajtofli kromě dokladů bylo ještě několik tisíc korun a několik tisíc bonů, ve spolupráci s jeho kamarády, kteří dosvědčili už nevím co, byl můj kolega obžalován z krádeže a následně odsouzen k náhradě škody. Strhávali mu to exekucí několik let. A myslím, že vyfasoval i podmínku, přestože to nebyl majetek v socialistickém vlastnictví.
Já jsem zase jednou slyšela…… (nevím, zda je to pravda, či jenom nějaká lidová tvořivost) vyprávět o chlapíkovi, který ještě za komančů procházel jakýmsi sídlištěm za značně větrného počasí a zvedl dámské kalhotky, které před ním přistály na chodníku a rozhlédl se kolem sebe, neboť si asi myslel, že právě ulétly nějaké nepozorné ženě, která věší prádlo. Jen to udělal, vykoukla z přízemního balkonu rozcuchaná ženská a začala na celé kolo řvát: „To je von, to je ten úchyl, co tady krade spodní prádlo! Krade mi kalhotky! Chyťte ho! Chyťte ho!“. Onen nešťastník byl zadržen kolemjdoucími spoluobčany a předán do rukou VB. Marně na služebně vysvětloval, že byly asi ony bombarďáky špatně přikolíčkovány a díky větru mu přiletěly do cesty, že on je jenom zvedl, že je nechtěl šlohnout. Měl smůlu, policajti potřebovali vyřešit případ, odcizené spodní prádlo prý už dělalo pár tisíc. Navíc měl ten chudák postavu, která byla podobná popisu pachatele sestaveného na základě vyprávění okradených žen. Zkrátka a dobře, okamžitě dostal nálepku fetišisty. Musel absolvovat sexuologické vyšetření, které sice úchylku vyloučilo, avšak jeho případ současně projednávala závodní organizace ROH (kvůli posudku z pracoviště), a tak si na něj v práci díky jedné ukecané soudružce odborářce všichni štítivě ukazovali prstem. Asi měsíc po této události byl pravý sídlištní úchyl odchycen. Ke krádeži dámského prádla se přiznal. Trestní stíhání toho chudáka bylo zastaveno, ale kvůli ostudě prý musel změnit zaměstnání.
S poctivosti nejdal dojdes tak na kraj lesa. 🙂
Ale jo, někam jsem došel…Za vrácenej mobil v hodnotě 10 tisíc jsem po půl roce dostal zmrzlinovej pohár. V lese, kde jsem na pána půl hodiny čekal, mi důkladně poděkoval a když jsme se po půl roce potkali v hospodě, tak ho za mě „zatáh“.Manželka mi to vyčítala ještě čtvrt roku a já toho dneska také v podstatě lituji – od té doby mému dítěti ukradli již čtyři telefony, takže tento mohl být „do rezervy“. Nakonec, ztratil ho ten pán „dobrovolně“, nikdo ho nenutil… To nás kromě čtyř telefonů nedobrovolně opustily i tři peněženky, dvě autorádia, jedna sekačka a mnoho, mnoho dalších věcí.Takže příště – doklady nebo SIMku někomu pošlu poštou, ale „obrázky“ a podobně užitečné nalezené věci zařadím do své galerie.A teď mi to můžete nandat!
Kráťo…… já si pořád myslím, že pokud je to možné, měla by se nalezená věc vrátit. Když mi někdo něco ukradne (také už jsme přišli o pár drobností, včetně zánovního auta), tak se samozřejmě smířím s tím, že odcizenou věc nejspíš již neuvidím. Ale pokud ztratím něco, z čeho se dá při troše snahy identifikovat moje maličkost (mobil, peněženku, doklady) tak budu pořád doufat, že se najde dobrák, který se mi ozve. A pokud takovou lehce identifikovatelnou věc najdu sama, taky se budu snažit najít majitele… ;o)
Hmm…Nalezené doklady mají hodnotu někde mezi několika tisíci a několika miliony. Považujme přiloženou hotovost za nálezné…
Ztracená manželkaVčera jsem někde ztratil manželku. Kdyby ji někdo našel a chtěl mi ji vrátit, se zlou by se potázal. Veřejně prohlašuji, ať si ji laskavý nálezce ponechá!
kratorozumny pristup, SIMka nie je len o veci, ale skor o hodnote telezoznamu, vybavovackach sluzieb a pod. kdezto telefon je len vec, detto peniaze a penazenka, ak by som ich stratil ci mi ju niekto ukradol tak je penazenka a peniaze to posl. co ma trapi a viac by ma stvali doklady, kto chce kam pomozme mu tam, ked niekto straca veci nech sa pouci, ja som este nikdy nestratil nic hodnotne (nanajvys tak kluce a rukavice)
Markoffove kľůčeNo, různé věci mají pro různé lidi různé hodnoty. U nás v rodině je ostraha klíčů na prvním místě (potom jsou doklady a teprve potom telefon). Máme takový univerzál, co odemyká čtyři byty, jeden dům, šest garáží, dvě chaty… A to i pokud jsou na jedněch dveřích dva zámky. Pokud bych ho ztratil někde na kole, budu v klidu. Pokud bych o něj přišel někde, kde mě lidé znají, tak je to pro mě větší škoda, než jeden úplně nový telefon.
Dotaz pro YfčuNechceš připravowatt hlavní zpravodajskou relaci v TV? To by byly zprávy….. :O) a na světě hned zas o něco málo líp.
Notak….
Lidi, copak neznate ten super pocit kdyz nekomu neco vratite a on se na vas usmeje…..podekuje?! Neznam nic lepsiho kdyz nekoho potesite. Zkuste to …… doporucuju
Poppeyi…… však já také z tohoto důvodu i v této diskusi razím myšlenku „Vracet, vracet, vracet!“, pokud lze nešťastníka vypátrat. ;o)
Zrovna dneska se ve škole přihodila příhoda do diskuse jako dělaná. Někdo našel v lavici klíče od auta. Hnedka s něma skočil k učiteli jestli je vezme sekretářce. Docela mě to překvapilo protože ten co je našel patří do skupiny grázlů. Zato větší polovička třídy se na něho od té chvíle začala dívat jako na maníka. Z toho vyplívá že v každym je neco dobryho a že dobrý skutek je po zásluze potrestán.
Před vánocema jsem jela na koni do lesa a během tříhodinový vyjížďky jsem v pustým lese vytratila mobil, asi kdžy jsem ho dala vedle kapsy místo do kapsy. Zrovna ten den šíleně chumelilo, napadlo za tu dobu snad 10cm sněhu, než jsme se vrátily do stáje. Po třech dnech volá sestřenka, že nějakej pán jí volal, že na lesní cestě našel mobil a jestli náhodou nebude můj… Dojela jsem při další vyjížďce na koni k tomu pánovi do chatové osady a dala mu za mobil pětikilo… Poctivost se v dnešní době musí podporovat 🙂
Slušňáci nakonec vymřou,pokud budou i nadále naskakovat do přijíždějících tramvají… 🙂